Polská šlechtična založila českou školu pro dívky

Honorata z Wiszniowskich Zapová (1825-1856) patří k těm osobnostem devatenáctého století, které jsou stejně jako třeba Berta Mühlsteinová už trochu zapomenuté. Přitom Honorata se řadila k zakladatelkám emancipačního hnutí a otevřela také dívčí vzdělávací ústav.

Narodila se v polské šlechtické rodině, kde ji vychovávala slavná hraběnka Potocká. Se svým budoucím manželem Karlem Vladislavem Zapem (1812-1871), úředníkem při zemské účtárně, se seznámila v Polsku, kam přišel zkoumat výnosnost statků vzhledem k povinným daním. Práce ho zavála až na panství Potockých, kde ho uchvátil líbezný zjev mladičké Honoraty a požádal o její ruku. Rodina se však zdráhala dát Zapovi požehnání. Báli se poslat dívku do Čech a navíc se jim nezamlouvalo ani Zapovo postavení.

Nakonec ale svolili a šestnáctiletá Honorata se ocitla v Čechách, které znala jen ze Zapova vyprávění. Idylická představa, jíž Zap vykouzlil v její fantazii, se střetla s prostou realitou. České vlastenectví se jí zdálo povrchní a hloupé. Z počátku narážela jen na nepochopení. Vadily jí tehdejší salóny, kde se scházely dámičky nad kafíčkem a neřešily důležité kulturní a politické otázky, nýbrž výhradně módu a problémy se služkami.

Honorata vstoupila do prostředí, jež díky své společenské vrstvě neznala. Možná by se v českém marasmu, kdy se více mluvilo německy, než česky, bývala ztratila. Pomocnou ruku jí podala vzdělaná mlynářská dcerka Anna Hlavsová. Honorata časem ovládla jazyk a jak jí velela její povaha, začala psát a rovněž se angažovat. Pochopila, že Čechy potřebují dobré autorky i kvalifikované učitelky. Jen ty mohou správně vychovávat mládež.

Ovšem i jí se nevyhýbaly osobní problémy a strasti. Do manželství vstoupila z čiré dívčí naivity, tudíž se vlastně cítila trochu zklamaná a podvedená. K tomu všemu ještě postupně pochovala čtyři děti.

V roce 1848 se stala jednatelkou spolku Slovanek, který hodlal iniciovat založení českého dívčího vzdělávacího ústavu. Honorata se tohoto úkolu chopila s energií sobě vlastní. Složila patřičné zkoušky a požádala své příbuzné a známé v Polsku o finanční podporu. Ti jí vyhověli, ale zároveň si stanovili podmínku, aby vedle školy vznikl i penzionát, kam v budoucnu umístí své dcery. Ovšem jen v případě, že se Honorata pedagogicky osvědčí.

Do nové pražské školy se zapsalo mnoho žaček a jejich počet se neustále zvyšoval. Bohužel již koncem prvního pololetí Honoratu kosí nemoc, která ukončila předčasně životy mnohých významných lidí - souchotiny. Právě na tuto diagnózu 4. ledna 1856 umírá. Do hrobu klesá statečná a nevšední žena, o níž Karolina Světlá ve své vzpomínce Mžiknutí osmačtyřicátnice do naší minulosti napsala:" Tkvěla jsem pohledem svým nejsrdečnějším na krásné urostlé dámě v černé hedbávné kazabajce, která měla na hlavě bílou konfederatku červeně a modře lemovanou. Právě jsem se dozvídala, že je to Honorata z Wiszniowskich Zapová, a do dnešního dne se mi podobá, že jsem neviděla půvabnější ženy."

S Honoratinou smrtí vystává samozřejmě otázka nad dalším osudem školy. Žačky i veřejnost ji chtějí zachovat. Aby se tak stalo, musí se jí někdo ujmout a především ji odborně řídit. Náhrada za Honoratu, která své svěřenkyně považovala za své dcery a jednala s nimi srdečně a vlídně, se hledala opravdu složitě.

Vzdělaných žen, schopných zhostit se tohoto náročného úkolu, se našlo v tehdejších Čechách velmi málo. Pozornost se proto soustředila na již známou a zavedenou spisovatelku Boženu Němcovou. Zap s ní začal vyjednávat. A jak to dopadlo? To se dozvíte na mé přednášce o Boženě Němcové, která se koná v Městském muzeu ve Velvarech ve čtvrtek 29. března od 18 hodin. Přednáška se bude týkat především zajímavostí ze života Boženy Němcové.

Martina Bittnerová

Použitá literatura:

Karolina Světlá: Z literárního soukromí I. , Praha 1959
Milena Lenderová: K hříchu i k modlitbě, Praha 1999