Velvarské hospody obecně (Mm)

Muzejní mozaika

VELVARSKÉ POHOSTINSTVÍ, PIVOVARNICTVÍ OBECNĚ:

HOSTINSKÉ DOMY; VINOPALNY.

Ve Velvarech bývalo před a na začátku třicetileté války jen pět stálých hostinských domů: Dolní (Dolejší) Šenkhaus, Celnice, Dům Dryjáčníkovský, U Žábů a v nynějším čp. 9. Kromě těch čepovalo se však pivo ve všech domech používajících práva várečného, kdykoliv na dům pořadem přišla várka. Várečník mohl pivo prodati do hospod ve městě neb do okolí nebo ve vlastním domě čepovati. Vyvěsil na dům věnec z chvoje, což bylo znamením, že se tam právě čepuje pivo. Najal si „šenkéřku, či jak my říkáme sklepnici, jež obsluhovala hosty. Šenkéřky šly dům od domu, kde právě visel věnec chvojový. I v zájezdních hospodách byla obsluha ženská. V manuálech jsou četné zmínky a stížnosti, jak na šenkýřky, tak na rozpustilé hosty.

Pověstnou šenkýřkou byla Lidmila, manželka Jana Koníře z předměstí. Mikuláš Zbírovský byl pro styky s ní odsouzen, aby zaplatil pokutu 200 kop míš., a aby čtvrt rok ve vězení v kládě seděl a každou neděli (v den, kdy do Velvar přicházelo nejvíce lidí) rovněž po čtvrt roku před kostelem v poutech stál. Lidmila, již se v městě jen Šundrlída říkalo, poněvadž byla ještě v podezření z krádeže a čarování, měla býti útrpným právem tázána, pak uřezáním ucha a vypálením cejchu na tváři potrestána a z města metlami od popravce vymrskána. Šundrlída se však ještě přiznala, že také s Bartolomějem Bečkou, když v jeho domě (čp. 2) šenkýřkou byla, mnohokráte proti šestému božímu přikázání hřešila. Bartoloměj Bečka odpykal toto doznání pokutou 400 kop míš., které taky až na 50 kop, jež mu byly konšely prominuty, zaplatil. Drahé milování!

Adam Krištof potrestán byl vězením, že dotýkal se šenkýřky Maruše, zvané „zlatá hvězda“, v hospodě Dryjáčníkovské, a strkal jí jazyk do hrdla.

Matouši Trnkovi pod pokutou 50 kop míš. nařízeno, aby v žádném z obou obecních šenkovních domů přes jednu hodinu po západu slunce se nezdržoval, poněvadž v Celnici po odchodu všech hostí zůstal sám s Evou, šenkýřkou vín obecních, a konšelé nevěděli, zda jen chvalitebné při ní vyhledává.

Byla doba neveselá a měšťané rádi své strasti zapíjeli i truňkem piva.

Druhy piva byly tyto: I. Bílé neb pšeničné. 2. Hořké neb ječné. 3. Patoky. 4. Staré.

Pivo však nebylo laciné, r. 1622 stál žejdlík piva hořkého jeden groš, starého nyní ležáku 2 groše. Kdybychom počítali r. 1924 kopu míš. jen šedesát korun, stál žejdlík obyčejného piva 10 h, tedy litr 3 Kč. Bylo tedy pivečko v poměru k potravinám drahé, když celý vůl stál pouze 15 kop. míš. Ke všemu byla o něj nouze.

Jan Řezáček vynadal Pavlu Nemčanskému, že mu piva nevystavěl. Nemčanský se omlouval, že nemohl všem hospodám dosti piva dodati, neboť více šenkují U Žábů, U Svatošů v Dryjáčníkovském domě a v Dolejším Šenkhausu. Nestál tedy valně o Řezáčka, jenž točil pivo v Celnici.

Někdy byla také stížnost na jakost piva. Bohuslav Mikuláš Hložek z Žampachu, pán na Hospozíně, oznámil, že nezaplatí Janu Kučerovi, sousedu velvarskému, za několik sudů piva starého, jenž mu ze své várky prodal, poněvadž mu místo piva prodal nějaké pomyje. Žádný div, že když ve Velvarech bylo pivo drahé a špatné, že raději chodili někteří na Bučinu, kde byl též pivovar a pivo lacinější a lepší. Byli však trestání šatlavou a pokutou značnou, poněvadž bylo to přestoupení městských výsad.

Vinopalen bylo v městě několik, tak v domech č. 114, 195, 196 i jinde.

V okolí města byly četné vinice. Stráně a pozemky k jihu skloněné od Podhorního mlýna až k cukrovaru byly osázeny révou. Vinné lisy byly pod křížkem nad úvozem. Celá stráň mezi Radovičem a Bučinou byla vinicí, též tzv. Kalvárie byla osázena vínem a jmenovala se Hlavovská vinice. Místo severně od Bučiny, okrašlovacím spolkem osázené, bylo vinicí záduše sv. Kateřiny. Réva se pěstovala také na pozemcích za nynější Pohodnicí u slánské silnice.

Zdroj: Velvary před a v začátku třicetileté války - Dr. Rudolf Čermák

*

HOSPODÁŘSTVÍ STARÝCH VELVAR.

Za největší městskou výsadu bývalo ve středověku, a ještě i dlouho potom, považováno právo vařit pivo. Také Velvar měly toto privilegium. Zpočátku si vařili právováreční měšťané (tedy nikoliv všichni) pivo doma, později obec zřídila samostatný pivovar, ve kterém se měšťané ve várkách střídali. Toto právo bylo vázáno na jednotlivé domy, jež mohly být prodávány až čtyřikrát dráže než ostatní domy. Právovárečných domů stálo ve Velvarech na počátku 18. století celkem osmdesát osm. Počátkem 18. století stály ve Velvarech ještě dva pivovary – „obecný a druhý“, avšak po slezských válkách již jen jeden. Když v roce 1738 obec koupila zbytky velké Bučiny, byl tamní pivovar zrušen a várky přeneseny do Velvar. Výroba městského právovárečného pivovaru se omezovala jen na domácí spotřebu. Velvarské pivo si nevydobylo příliš zvučné jméno. Lépe na tom bylo pivečko Beřkovické nebo třeba Litoměřické. Do pivovaru se chodilo v určité dny a hodiny se džbánky pro „droždí“, protože u kupců se tehdy lisované kvasnice neprodávaly. Velvarský pivovar, jenž byl v 19. století pronajímán různým podnikatelům, byl zrušen v roce 1869. Jiný zdroj hovoří o tom, že činnost v obecním pivovaru, a tak vlastně i staletá historie vaření piva ve Velvarech byla ukončena v roce 1872. 

*

Velvarské hospody a krčmy sloužily jednak místnímu obyvatelstvu, jednak pocestným lidem. Tyto tzv. zájezdní hostince bývaly velmi živé a přinášely městu mnoho příjmů, ruchu i starostí. Některé byly majetkem obce a byly pronajímány, jiné přímo patřily jednotlivým měšťanům. Nicméně v poslední třetině 19. století tato významná velvarská instituce (totiž velvarské zájezdní hostince a hospody vůbec) doznaly závažné změny. Uzavírala se staletá historie zájezdních hostinců, aby pokračovala v podobě menších zařízení, sloužících především místním obyvatelům.

1904 – Bouřlivé srpnové shromáždění obyvatel města nespokojených se zdražením piva ze 12 na 13 krejcarů za 1 litr.

A mimochodem kořalka se nalévala téměř ve všech koloniálních obchodech.

Zdroj: Velvary- Kapitoly z dějin královského města - O. Špecinger, J. Pömerl; Archiv Městského muzea Velvary.

*

JAK TO BYLO S VELVARSKÝMI HOSPŮDKAMI.

Městečko Velvary nikdy netrpělo nedostatkem hospůdek. Například statistika z roku 1948 hovoří o tom, že zde bylo 14 pohostinství. V dávných dobách sloužily zdejší krčmy nejen místnímu obyvatelstvu, ale i projíždějícím pocestným. Místní zájezdní hostince byly velice živé. Městu přinášely příjem, ruch ale také starosti. Některé vlastnila obec a byly pronajímány, jiné byly místních měšťanů. Pro utvoření představy – náměstí nebylo v dřívějších dobách jen plné hospod, ale žilo i jinak - bývalo porostlé trávou, na které si hrály děti a pásla se zvířata….

*

1864 platila existence „pivního tolaru“. Jednalo se o to, že hospodští museli odevzdávat obci určitou finanční částku z koupeného piva od pivovaru. Hostinští se ale zlobili a argumentovali tím, že všechno nakoupené pivo leckdy neprodají, nebo že dochází ke ztrátám při narážení a čepování. Vypočtenou daň tedy nepovažovali za spravedlivou, ale se vstřícností se nesetkali. Přestože po letech bylo určeno, že mohou skutečně platit, jen za vyčepovaný nápoj, obce přesto vymáhaly částku za nakoupené litry. Tyto peníze byly ovšem účelně využity a hradily značnou část obecních vydání. Například u nás ve Velvarech napomohly k umoření dluhu při stavbě, tehdy nové školy. V prosinci 1793 město rozmístilo na rohy ulic 13 plechových lamp, ve kterých se nejdříve svítilo olejem a později petrolejem. I tento náklad hradila právě tato kasa. (Tehdy se večer svítilo jen v zimních měsících.)

*

V zimě byl prosekáván led na Malovarském rybníku, který pak byl uložen do sklepů hospod a řeznictví k lepšímu uchování piva a masa. V dávných dobách se používalo sudové pivo, jako občasné platidlo spolu s mincemi.

Autor: B. Tauerová.

*

HOSPODY (poměry).

V 16. A 17. STOLETÍ nebyly poměry ve velvarských hospůdkách moc idylické. Staré zápisy se nejednou zmiňují o jistém nerudném hostinském Václavu (Svatošovi) a jeho synu Ondřejovi, kteří se nechovali k hostům dvakrát uctivě. Ostatně v té době panovala trochu jiná společenská pravidla, než na jaká jsme zvyklí dnes.

Tak například platilo: Když vejdeš do hospody, pozdrav hostinského. Odpoví-li ti, je to pro tebe „čest“. Nebo, pokud si s tebou chce hostinský připít, učiň tak, ale i jinak ho ve všem poslechni. Dále pak – čekej trpělivě, až přijde doba jídla, protože nikoho nezajímá, zda spěcháš, nebo ne. Jídlo, které dostaneš, v klidu sněz a nežádej jiné menu, zaplať bez řečí, kolik bude po tobě požadováno.“

Nebylo výjimkou, když by v zájezdních hospodách nocležníkovi vnucen další spáč do jeho postele, byl-li nedostatek lůžek. Pod jednou peřinou to tím pádem nebyl žádný luxus. Povlečení a prostěradla nebývala vždy nejčistší, na což si hosté mezi sebou stěžovali. V chudších hospůdkách byli lidé ukládáni ke spánku na slámu do chlévů mezi krávy.

Autor: B. Tauerová.

*

KULTURNÍ ČINNOST VE VELVARECH.

V MINULÉM DVACÁTÉM STOLETÍ SE LIDÉ BAVILI JINAK NEŽ DNES.

Ve Velvarech byly dva sály. Hotel Rolnická záložna a pod kostelem byla restaurace u Pilátů. V těchto sálech se hrálo ochotnické divadlo, které provozovali Hasiči a divadelní spolek Tyl. Pořádaly se koncerty, taneční zábavy a plesy.

V létě se konaly různé oslavy v parku U cukrovaru. Postavily se tam lavičky stoly a stánky s občerstvením. Ve stáncích se prodávalo pivo, limonáda, cukrářské výrobky, salámy, buřty a jiné řeznické produkty. Lidé se seřadili ve městě. Vpředu šla dechová hudba, za ní hasiči, sokolové a baráčníci s prapory. Průvod došel do parku, kde se účastníci pohodlně posadili a poslouchali dechovku pana Hrachoviny. Na zadní louce se obyčejně cvičilo. Každý rok se pořádal Dětský den. V průvodu šli chlapci a děvčata od první třídy až do čtvrté měšťanky. Tyto děti cvičily, nebo hrály různé hry vedle na louce. Památné byly Legionářské oslavy. Přijela též setnina Československé armády a předvedla vojenské cvičení. To byla také poslední oslava v parku.

Pak přišel protektorát. Po válce v padesátých letech, se pořádaly taneční zábavy též v parku směrem na Černuc. Brigádně jsme vybudovali betonový parket, (je tam dosud) na kterém se tančilo. Střídaly se tam hudby pana Ant. Hrachoviny a kapela mladých Zdeňka Podivínského.

Za krásného letního počasí tam chodilo mnoho lidí. Zatančili si a příjemně se pobavili. V parku u cukrovaru se ještě v šedesátých letech konalo několik oslav. Potom ale byl definitivní konec.

Autor: Josef Dryák.

*

PIVOVARY A VELVARY.

Nutno podotknout, že Velvary mívaly už od středověku privilegium vařit pivo, což bylo považováno za největší výsadu. Svolovala k tomu pražská vrchnost.

Nejdříve si vařili někteří občané pivo sami doma.

Várečné domy (přesněji domy s várečným právem) – ve Velvarech jich bylo opravdu hodně (například počátkem 18. století -> 88). Byly to domy měšťanů, kteří vlastnili vybavení k celkové výrobě piva, které směli prodávat. Pokud se majitel rozhodl dům prodat (mimochodem cena těchto domů byla až čtyřikrát vyšší), várečné právo domu zůstalo. Byly to takové mini-pivovárky. V případě, že se nový majitel přistěhoval, musel se nejdřív stát měšťanem a teprve pak mohl výrobu piva převzít.

Později se ve várečných domech vyráběl jen částečný produkt a pivo se dohotovovalo přímo v pivovaru Zde se živnostníci střídali v pravidelných intervalech, aby dali svému pivu výslednou podobu.

1572 -> písemně doloženo, že k čp. 7 Mitisovskému domu patří pivovar a sladovna.

1611 -> se Jan Mitis Horažďovský stal prvním cechmistrem sladovnického cechu.

Postupem času vlastnily Velvary svůj další pivovar, který sídlil na slepém konci malebné Pivovarské ulice (odtud její název) přímo za kostelem svaté Kateřiny a nynější lidovou školou umění. Tento pivovar přestal vařit pivo v roce 1869 a v roce 1872 byla úplně ukončena jeho činnost. Zařízení už bylo zastaralé a nemohlo konkurovat okolním modernějším pivovarům. Našlo se tehdy také hodně štamgastů, kterým pivo nechutnalo a zašli si na něj raději do Dolní Kamenice. Příčina se hledala ve špatné vodě, která byla brána z velké studny v pivovaru. Snaha ke zlepšení piva vedla k dovážení vody ze stružky tekoucí od Velké Bučiny, byla ovšem marná. Nájemce žádal o slevu z nájmu, která nebyla vyslyšena, a to bylo poslední příčinou k zániku zdejšího pivovárku. Několik let stál pustý a později z něj byly zřízeny obytné domky. (B. Tauerová.)

1909 - vznikla v čp. 111 iniciativa hostinských, vedená hlavně Aloisem Hrachou, zasazující se o postavení pivovaru ve Velvarech. Akce to však byla bezvýsledná, protože každý prozíravý člověk si dříve nebo později uvědomil, že nějaký malý pivovárek, na velký by se nesehnal kapitál, by tu počátkem 20. století už neprosperoval.

(Nicméně v roce 1615 ve Velvarech fungovaly dva pivovary:

Jeden z nich byl na místě domů: 260, 261, 262. V roce 1622 nově vybudován Santinem Vlachem Malvazionem. Skončil s produkcí piva v roce 1869. 

Druhý pivovar byl v čp. 7. Pivo se v něm vařilo ještě v roce 1620.)

Zdroj: Archiv Městského muzea Velvary.

*

Ó, VELVARY - SLAVNÁ VELVARSKÁ PÍSEŇ.

Původně písnička pijácká, vzniklá v hospodě Dolejší šenkhaus (Panská hospoda), později kramářská zpívaná na různých jarmarcích, zlidověla a stala se oblíbenou písní národní.

V 19. století se píseň „Ó, Velvary“ objevuje v nejrůznějších zpěvnících.

Např.: Ve Společenském zpěvníku Jaroslava Pospíšila z roku 1851 

nebo v Písních národních v Čechách Karla Jaromíra Erbena ze 40. let 19. století.

Zdroj: Velvary- Kapitoly z dějin královského města; O. Špecinger; Archiv Městského muzea Velvary.

Písnička byla i ilustrována a vydána na pohlednicích:

1900 – Pohlednice s obrázkem od Adolfa Kerbera, jíž vydal velvarský knihkupec Maxa Hofmann.

20. léta 20. století – Pohlednice s kresbou Aloise Wierera.

PÍSEŇ „Ó, VELVARY“

náleží k nevelkému počtu národních písní, které se udržely v oblibě lidu dodnes.

Rozšířila jméno Velvar široko daleko. Ano, i do krajů, kde by o něm jinak nevěděli.

Zdroj: Velvary- Kapitoly z dějin královského města - O. Špecinger; Archiv Městského muzea Velvary.

Muzejní mozaika