Muzejní mozaika

 

Vážení spoluobčané!

• Městské muzeum Velvary pro vás chystá v roce 2026 výstavu s pracovním názvem

 

MUZEJNÍ MOZAIKA; Velvarské domy, jejich význační obyvatelé,

a především řemesla v nich provozovaná.

 

• Materiál na ni sbíráme už teď. Některé informace máme k dispozici, další bychom rádi přidali, ověřili je i z jiných zdrojů, …

• Na muzejní nástěnce nebo na webových stránkách - velvary.cz/zivot-ve-meste/mestske-muzeum/muzejni-mozaika/ budeme tedy průběžně zveřejňovat stručné dějiny domů,

jejich příběhy, …

• Máte-li i nějaké historické fotografie (obrázky) Velvar, zvláště ty s vývěsními štíty, dejte nám možnost alespoň si je ofotit.

• Děkujeme vám předem za doplnění údajů, jejich upřesnění, zkrátka za vše.

• Telefony: 315 761 419 nebo 725 867 123

• E-mailové adresy: kurator.muzeum@velvary.cz nebo muzeum@velvary.cz

 

* 
 

Muzejní mozaika

POŽÁRY VE VELVARECH V MINULÝCH STOLETÍCH

1482

První zmínka o ohni je v majestátu krále Vladislava II. z 11 listopadu roku 1482. Tehdy před krále předstoupili velvarští měšťané a jej zpravili, že město Velvary shořelo. Při požáru tom shořely skoro veškeré majestáty, jimiž králové počínaje Karlem IV. až do Vladislava II. udělovali Velvarům různé výsady a práva.

1490

Sotva město poněkud se vzpamatovalo z těžké rány jednoho požáru, hořelo znovu týden před květnou nedělí roku 1490. O požáru tomto píše se v uvedené knize pamětní jako „o druhém ohni“. Jako podezřelý ze žhářství vsazen Martin Bohuš s ženou Kateřinou do vězení, ale poněvadž nebylo lze jim vinu prokázati, byli na svobodu propuštěni.

1531

Daniel Adam z Veleslavína cituje ve svém historickém kalendáři zprávu z Kodicilova kalendáře z konce století 16., že Velvary 27. září roku 1531 téměř úplně vyhořely. Zpráva tato však nezdá se býti věrohodná. Aspoň v knize smluv trhových a svatebních počínající rokem 1509 a velice řádně, systematicky vedené, není naprosto nic, co by poukazovalo na nějaké významnější poškození města.

Že o nějaký požár tenkrát nebyla nouze, jest jasno, když veškeré domy byly kryty pouze slámou nebo šindelem a komíny byly primitivní, chatrné. Ke všemu potloukalo se zemí dosti řemeslných žhářů, kteří při všeobecném zmatku, který při každém požáru vznikl, loupili. Málokdy se stalo tenkrát, že vyhořel jeden dům, při nejmenším aspoň jeho sousedé.

Proto také konšelé přísně trestali vězením každé neopatrné zacházení ohněm. Aby snáze vzniklý požár mohl býti v zárodku utlumen, každý majitel domu měl míti v zásobě žebříky, háky k odtrhávání hořícího krytu a kožené konve na vodu. Kde bylo volné místo v ulicích a na náměstí, stály kádě, jež měly býti naplněny vodou, aby byla k hašení ihned po ruce. Bohužel byly tyto kádě většinou prázdné, rozeschlé a byl-li přece některý soused pořádný a měl v kádi před svým domem vodu, tu bujná mládež, když rozjařena šla v noci domů z hospody, kádě převracela.

1554

V tomto roce poslali konšelé k soudu do Prahy pacholíka, jenž založil oheň, který strávil dva domy. K založení ohně svedl jej otčím, který byl oblečen jako voják a žebral. Chtěl se asi pomstíti některému skoupému sousedovi.

1580

19. dubna 80 uhodil blesk do makovice na věži kostela sv. Kateřiny. Trám pod plechem začal doutnati; někdo si toho povšiml a volal na hlásného, který měl světničku nad hodinami (věž byla ještě o poschodí vyšší než nyní), aby zvonil na poplach. Hlásný byl však bleskem omráčen. Než se stateční lidé dostali na střechu věže s vodou, již makovice s trámem ohněm stráveným klonila se na střechu. Šťastně však oheň byl uhašen bez vážnější škody. Koncem století XVI. a začátkem XVII. Věž byla ještě několikráte bleskem zasažena; vždy to šťastně dopadlo.

1605

O smrtelnou neděli (27. 3.) v roce 1605 vypuknul požár v domě Nikodéma Beneše, pozdějšího vynikajících a posledního utrakvistického primátora. Poplach, že hoří, dostal se i do kostela sv. Kateřiny, kde právě děkan Petr Šviha Písecký měl ranní kázání. Děkan, když slyšel, že hoří, ulekl se a byl postižen záchvatem mrtvice, jemuž druhého dne podlehl. Dům Benešův patří nyní panu poštmistrovi Matějkovi čp. 222 (čísla domovní jsou upravena dle nyní platného označení domů, jež od zavedení číslování v roce 1771 jest již třetí).

1607

O dvě leta později neopatrností chasy pivovarské vyhořel pivovar primátora Jana Mitise. Pivovar ten stál v zahradě domu nyní čp. 7 na náměstí a zanikl ve válce třicetileté.

1620

Velvary byly přepadeny 9. listopadu roku 1620 polskými kozáky, které Ferdinandovi II. poslal ku pomoci proti „kacířským“ Čechům polský král a kteří v bitvě na Bílé Hoře zle řádili mezi zbabělou jízdou uherskou, která dala se předčasně na útěk a způsobila zmatek v ostatním českém vojsku. Hned druhého dne po bitvě rozjeli se kozáci do pražského okolí loupiti. Do Velvar přijel jich oddíl před polednem a během dvou hodin úplně město vydrancoval a na dvou místech zapálil. Oheň však se příliš nerozšířil; město zůstalo uchráněno.

1639

Největší pohroma stihla Velvary 30. října roku 1639. K večeru toho dne vrazil do města oddíl vojska švédského s pověstným generálem Banérem, kterého knihy městské jmenují Panýr. Generál chtěl od města výpalné. Velvary byly však již zchudlé dlouho trvající válkou, většina obyvatelstva byla v exliliu, a ti nebožáci, kteří zde zůstali, nemohli peníze na výpalné sehnati. Banér kázal město zapáliti. Velvary vyhořely nejméně ze dvou třetin. Ušetřena zůstala pouze ulici Slánská, část Brčkova, předměstí a mlýny. I kostel sv. Kateřiny vyhořel úplně; devět zvonů tak krásných a velkých, jakých nikdy více ve Velvarech nebylo, rozlilo se úplně. Když spáleniště kostelní bylo vyklizováno, vyhrabáno z popelu na 90 centnýřů liberních roztavené zvonoviny. Při opravě kostela v roce 1905 po otlučení staré omítky shledány na západní zdi kostelní pod chorem ještě stopy tohoto strašného požáru.

Město bylo úplně ožebračeno. Někteří měšťané rozešli se s prosebnými listy od konšelů ověřenými, v nichž dojemnými slovy vylíčena zoufalá bída a nouze pohořelých, po království českém sbírati peníze od milosrdných lidí. Mnoho toho však nesebrali. Byla bída téměř všude; měst a vsí od Švédů vypálených bylo mnoho. Dosud jsou ve Velvarech místa nezastavena, kde před r. 1639 stály domy. Ze svého neštěstí město těžko se zotavovalo. Konšelé podporovali opravu vyhořelých dolů, že darovali dříví z obecních stromů v luhu, ale bylo to málo platné. Roku 1648 bylo ve Velvarech jen 45 domů osedlých a obývání schopných, a teprve roku 1810 dovršen byl počet domů jako byl před třicetiletou válkou, tedy skoro za 200 roků! Současně s Velvary vypáleny byly vesnice Nabdín, Bratkovice, Bučina a Dolní Kamenice. Tato víska zůstala po několik roků úplně pusta.

Po tak těžkých zkušenostech konšelé zostřili požární policii. Kádě před domy musely býti stále naplněny vodou, propusti pod mostem za Roudnickou branou byly ohrazeny prkny, aby zvedla se voda v potoce, aby v případě požáru bylo dosti vody. Ponocní dávali v noci pozor, zda nechodí někdo se světlem po dvoře, a postihli-li někoho, byl trestá vězením. Poněvadž rychtáři nestačili úkol na ně vznesený plně zastávati, byli ustanoveni zvláštní požární komisaři, kteří měli jim býti nápomocni.

1649

Při veškeré této opatrnosti vzniknul roku 1649 požár, kterým ztráveny byly čtyři domy na náměstí, které nyní patří pp. Jelenovi, Pavlusovi, Škochovi a Vožechovi (čp. 57, 111, 112, 115). Kateřina, manželka Pavla Němčanského, jemuž patřil dům nyní Škochův, přepouštěla na ohništi máslo, jež se vzňalo, a ve chvíli byl celý dům v plamenech a oheň rozšířil se na svrchu uvedené domy. Byl asi prudký vítr, že tak snadno oheň přenesl se přes Pražskou ulici na dům čp. 57 a přes spáleniště od – r. 1639 domů č. 113 a 114 – na dům č. 115. Kateřina Němčanská byla pro neopatrnost svoji odsouzena na 4 týdny do vězení a okno, jímž požár se rozšířil k sousedům, bylo zazděno.

Ve století XVII. Byla na náměstí v místě asi před domy čp. 8 a 9 nádržka na vodu, vlastně velká louže tarasem z kamene obezděná, aby v případě ohně bylo dosti vody k hašení potřebné. Poněvadž obyčejně, když vody bylo k hašení skutečně potřeba, byla vyschlá, byla louž tato začátkem století XVIII. zavezena, ale dosud po velkých lijácích, jest patrno, kde byla.

1663 (nejméně 10 požárů)

Rok 1663 byl pro velvarské obyvatelstvo rokem hrůzy, neboť hořelo nejméně desetkrát. První požár, který vznikl na Brčkově 3. ledna byl zaviněn neopatrností čeledína ve chlévě domu (nyní čp. 139, 140 a 141), patřícího tenkrát Václ. Klímovi. Oheň rozšířil se i na sousední dům Václ. Záhory (nyní čp. 142, p. Holý). Klíma, že z jeho domů oheň vyšel, byť i ne jeho vinou, byl odsouzen k pokutě 10 kop grošů míšenských (nyní asi 600 Kč) a k pořízení 5 kožených konví k hašení potřebných. Nemálu mu přitěžovalo, že řekl dozorcům komínů od konšelů ustanoveným, kteří krátce před požárem jej upozorňovali na chatrnost jeho komínů a na nebezpečí z toho vznikající: Stane-li se nějaká škoda, mně se stane a jinému ne!“

Ostatní ohně v tomto nešťastném roce byly dílem paličů. Dne 5. května v poledne vyšel oheň z domu Jana Pokorného (čp. 46) a rozšířil se dále na vedlejší dům Václ. Černohlávka (čp. 47). Nápadným bylo, že oheň vyšel u Pokorného na půdě blíže komína, ale týž den se tam vůbec netopilo. Dům J. Pokorného stojí na rohu Chržínské ulici u Václavského náměstí a patří nyní p. Schulmanovi, rovněž jako dům Černohlávkův.

Hned za 2 dny totiž 7. května znova hořelo a poněvadž vál prudký vítr během 1 ½ hodiny lehlo popelem v městě 23 domů a na Slánském předměstí 12 domků a 16 stodol. Oheň tento vyšel v domě Jana Sedlíka v Chržínské ulici (nyní čp. 51, dům paní Šonské) a sice v zadních hospodářských budovách, jež sahaly až ke zde městské, či jak říkáme nyní „do šancí“ a rychle se šířil dům od domu do náměstí, postihl též na protější straně nárožní dům Benešovský (nyní čp. 225 dům okresního výboru), který zaujímal celý komplex od náměstí až do Růžové ulice. Od domů Benešovského chytla též městská celnice, která stála na přilehlé polovici nyní domu záložny čp. 224. Dalšímu šíření na východní polovici náměstí zamezeno jedině tím, že další řada domů od čp. 220 (pošta) byla ještě od roku 1639 v rozvalinách. Rychleji však šířil se oheň po jižní straně náměstí do ulice Slánské, která po obou stranách vyhořela. Když vzplály domy na náměstí strhl se pokřik, že hoří též předměstí. Prý byl toho dne oheň na třech místech založen. Hašení a každá námaha zachrániti šíření požáru byla marná. Některé domy byly kryty šindelem, ale většina jen slaměnými došky. Sousedé sice vylezli ihned, jak požár vznikl, na střechy svých domů a hleděli oheň ulíti, ale přesvědčili se, že jich námaha jest zbytečná, a byli posléze rádi, že zachránili holý život. Lidský život šťastně nepřišel nazmar, ale hospodářské zásoby, nábytek a vše, co nebylo v klenutých místnostech, shořelo. Též několik kusů dobytka hovězího a ovcí uhořelo.

Hned den na to (8. května) vyhořel chlév Boh. Javorského v Chržínské ulici (nyní čp. 32, dům p. Voláka). Oheň byl sice uhašen, ale dobytek ve stáji uhořel.

Večer téhož dne nalezeny ohořelé oharky a sláma pod střechou domu, který nyní patří p. Najmanovi v Pivovarské ulici čp. 115.

Obyvatelstvo celého města vystrašeno, téměř nespalo a ukládalo svůj majetek ve sklepích a místnostech ohnivzdorných.

Václ. Černohlávek, jemuž shořela střecha domovní 5. května, měl připravenou slámu k přikrytí v jedné stodole za Chržínskou branou. Sláma ta mu shořela 19. května a též došky, které dělal ve svém domě. Téhož dne zemřely mu náhle dvě dcerušky, které před tím byly úplně zdravé. Aby uchránil voji rodinu před dalším neštěstím, dal si spáleniště děkanem Fr. Šnurovským svěcenou vodou vykropiti.

Bylo to však málo platno, hned následujícího dne hořelo zase u něho.

Dne 26. května vyhořel dům Jiříka Bělce.

Oheň byl i u p. Kratochvíla v Pivovarské ul. (čp. 214).

Současně shořel ovčín v domě Tomáše Kopřivy (nyní čp. 205 vedle fortny).

Za tři dny zase hořelo. Oheň vyšel z chlévu domu Doroty Kottové v Pražské ulici (nyní dům p. Cibulky čp. 62), který úplně vyhořel. Požár se rozšířil na domy Pavla Pintnera (čp. 63 paní Tůmová), primátora Mistra Jana Jiří Galli (čp. 65, paní K. Korálkové), Matěje Brodského (čp 106 pan. Dynter) a Štěpána Hrubecia (čp. 104 pan Zajíček). Nedostavěný dům pana Tomáše Richtra (čp. 66, p. Hracha) poněvadž nebyl ještě úplně šindelem kryt, jen obhořel, sladovna stěží byla uhájena.

Dne 30. května shořely dva domy v Růžové ulici, nyní čp. 20 a 18 (paní Smolová a pan Novák).

V červnu zjištěny ještě 4 pokusy o založení ohně ve Velvarech zejména v čp. 9 (U města Paříže“), v Pražské bráně a požár stohu za Chržínskou branou.

Pověst o ohních ve Velvarech rozšířila se do širého okolí a z Prahy jezdily do Velvar vznešené osobnosti dívat se na tuto katastrofu.

Kdo páchal žhářství? Velvarští měli podezření na jakousi žebračku, která ještě 29. května byla ve Velvarech spatřena, a která téhož dne byla přistižena na Oslochově od Ladislava Služského z Chlumu, jemuž vypálila na Oslochově tvrz, dvůr, pivovar a mlýn. Při zatčení měla u sebe některé látky snadno zápalné jako koudel, smolu, kolomaz, síru a doutnáky.

Jméno její bylo Marie Anna Volfinová a pocházela z Kornouzu či Mšece.

Doznala se, že zakládala ohně ve Velvarech i okolí, a že byla ve spojení s Jiříkem Šrámovitým, který vypálil město Louny. Byli prý najati od tureckého sultána k zakládání požárů a měli prý od vypálení města 40 zl. a od vesnice 25 zl. Doznání její nemůžeme bráti jako úplně věrohodné, poněvadž není ze zápisů našeho archivu zřejmé k čemu se přiznala dobrovolně a k čemu při mučení. Že však nevinna nebyla, jest jisto.

Když začátkem června byla do Velvar k rychtářskému úřadu dodána vyvedl ji rychtář z městské věznice (která jmenuje se začátkem století XVI. starou radnicí, jež stála v zadním traktu nynější radnice čp. 1), aby mu ukázala, kde ještě má hořeti, vedla ho k domu Václava Pšanského v Růžové ulici (nyní čp. 15 pan Vosmík), kdež skutečně nalezeny známky založeného ohně.

Za hlavní vinici, která založila většinu požárů v roce 1663 ve Velvarech, považuji však Kateřinu Hejtmánkovou, děvče asi desetileté, jež byla chůvou u shora zmíněného Václava Černohlávka v Chržínské ulici.

Hejtmánková, když vzniklo ve Velvarech podezření proti Volfínové, udala, že jí tato vyprávěla při odchodu z města 29. května, že ještě bude hořeti u Doroty Kottové, která byla sestrou Černohlávka. Ač dům tento byl ihned důkladně prohledán, neshledáno nic podezřelého, a přece večer vypuknul oheň ve chlévě. Usvědčena byla 29. června, když přinesla pod šátkem do Pražské brány žhavý uhel a pokusila se ji zapáliti. Když viděla, že je pozorována, dala se na útěk, ale u Bučiny byla chycena a přivedena do vězení. Při výslechu se přiznala k celé řadě požárů neb pokusů a též, že dvě dcerušky Černohlávkovy, jež náhle 19. května zemřely, zaškrtila. Ohně prý zakládala z návodu Volfínové i jiných osob. Obvinila též Marianu, podruhyni v domě Václ. Pšanského zaměstnanou, že jí dávala troník na sirky (tenkráte to byla pouze konopná vlákna do síry namočená), aby mola zakládati ohně.

Hejtmánková byla zřejmě dívka duševně zatížená, hysteroepileptická, u níž byla vyvinuta tzv. pyromanie, tj. touha zakládati požáry a chorobná lhavost. Ze začátku století XVIII. Známe z velvarského archivu ještě dva případy dívek podobně duševně chorých, jež však svoji chorobu zaplatily životem na velvarském popravišti „Na spravedlnosti“.

Roku 1702 byla odsouzena k ztrátě hrdla mečem patnáctiletá Ludmila Petránková, dcera ovčáka ze Strádonic u Zlonic. Ukradla děvečce ze dvora stradonického šátek. Chtíc krádež zakrýti, založila oheň ve stáji; celý dvůr lehl popelem. Byla sťata Frant. Polákem, mistrem ostrého meče ze Slaného. Stala se mu však při této popravě vážná nehoda, že musil dvakráte použíti meče, než jí hlavu úplně usekl.

Rok před Petránkovou byla sťat a na hranici spálena Kateřina Hulzhánová, služebná dívka z Hospozína, jež tam vypálila statek. Při výslechu doznala, že zapálila z neodolatelného přinucení, že slyšela hlasy, které ji přímo nutily „jdi a zapal“. Byla tedy zřejmě duševně chorá, poněvadž trpěla halucinacemi sluchovými.

Kromě Volfínové dodána byla velvarskému právu celá řada lidí podezřelých ze žhářství v širém okolí. Většinou však to byli lidé nevinní, žebráci a tuláci, kteří, když se jim nedostalo almužny, vyhrožovali červeným kohoutem na střeše. Všichni i s Volfínovou a Hejtmánkovou byli začátkem ledna 1664 dodáni k soudu do Prahy, kdež Volfínová byla jakýmsi Polákem, kterého do Velvar poslal Hložek ze Žampachu, pán na Hospozíně, 29. července roku 1664 za živa upálena. Před smrtí svou doznala znovu – ovšem že při mučení – že některé ohně ve Velvarech sama založila, a že Hejtmánkovou tak okouzlila, že musí do smrti ohně zakládati. Naivně poznamenal písař v pamětní knize velvarské, že bylo duchovními úřady toto „okouzlení“ z Hejtmánkové sňato. Choromyslnému nikdo jeho blud nevyvrátí, poněvadž mu schází soudnost!

Roku 1668 bylo ve Velvarech zakázáno krýti ve městě střechy slámou a ukládati ve vnitřním městě obilí, což mělo skutečně za následek, že uvnitř města již nikdy více požár nevznikl, který by zničil více domů než dva. Po celé století XVIII. Zůstaly Velvary ušetřeny větších požárů, leda že někde od chatrného komínu shořela střecha.

1709

Jako kupř. roku 1709 ve sladovně, aneb že někde blesk zapálil.

1757

V tomto roce, když městem prchalo v bitvě u Kolína poražené vojsko Fridricha II. krále pruského, některé jeho oddíly počaly drancovati v městě a zapálily dům čp. 74 v Pražské ulici. Na postavení domu tohoto dána státní bonifikace (dar) 300 zl.

Ve století XIX. bylo několik větších požárů na periferii města.

1828

R. 1828 dne 16. listopadu vyhořel úplně Podhorní mlýn, který krátce před tím byl ze základů přestaven a opraven. Obyvatelé jeho stěží holý život zachránili, kromě děvčete 14letého, neteře mlynářky. Po požáru nalezeny pouze skrovné zbytky mrtvoly této nešťastnice. Při mlýnu byla olejna a náhodou byla větší zásoba vylisovaného oleje, měl tedy oheň hojnou potravu. Oheň vyšel nedbalostí stárka, který „dobře neulil holandra“. Že ve mlýně hoří, první jistil domácí čeledín, který usnul v šalandě na lavici. Tvrdá lavice jej tlačila a on probudiv se šel spát do konírny; když otevřel dveře do mlýnice, viděl již všechno v plamenech. Duchapřítomně učinil poplach a vzbudiv všechny v tvrdém spánku pohřížené, zachránil je od smrti.

1843

Dne 10. ledna roku 1843 vzniknul oheň na předměstí ve stodole, na jejímž místě stojí nyní domek p. Rubeše. Vál prudký jihozápadní vítr a za chvíli byly všechny domky a stodoly na předměstí v jednom plameni. Ušetřeny zůstaly pouze tři domky čp. 171 a 173, které byly v první polovici století XIX. nově postaveny. Oheň rozšířil se i na stodoly jež stály po obou stranách nynějšího nábřeží. Bylo již nebezpečí, že i vnitřní město bude postiženo, když tu vítr obrátil se v opačný směr. Zděšení bylo dle vypravování pamětníků v celém městě veliké a děkan Václ. Vaněk vyšel na předměstí a zažehnával oheň jako se dělo za starých časů v době velkých požárů. Oheň prý zavinil čeledín Relich. Ve stodole, kde vznikl požár, dělala jeho milá povřísla na vázání sena. Relich vešel do stodoly za ní s dýmkou a jiskra z ní spolu s větrem se postaraly o oheň. Během požáru byla vichřice tak prudká, že ohořelé snopky byly až ke Slanému zaneseny. Po tomto ohni vydal purkmistrovský úřad zvláštní řád, jímž pro případ požáru při hašení veškerému obyvatelstvu velvarskému přiděleny byly různé funkce.

Řada menších požárů byla kol. roku 1850.

1848

vyhořel dům čp. 215 a 216 v Pivovarské ulici,

1854

vyhořela střecha na pivovaře,

1855

vyhořely střechy domů čp. 202 a 203 (fortna) a tři domky v Radoviči čp. 254-256,

1856

vyhořel domek na předměstí čp. 167.

1874

shořela v noci po pouti svatojiřské řada stodol u Všech svatých po levé ruce, když se jde k mostku.

1884

byly četné požáry stohů a stodol, jež páchal choromyslný mladík z vážené rodiny, který byl stižen pyromanií.

1886

Další stavení, které ve Velvarech úplně vyhořelo, bylo čp. 63 v Pražské ulici.

Dr. Čermák

Muzejní mozaika

*