České středohoří

Otevřu-li jakoukoliv knihu o Českém středohoří, setkám se na jejích stránkách vždy s obdivem autora k půvabům tohoto koutu naší země. Touláme se s manželem ve volných dnech krajinou už přes dvacet let a musím ta slova obdivu jen potvrdit. České středohoří je krásné v každém ročním období a za každého počasí. Jednou je tajemné, rozervané, dramatické a neklidné, s cáry mlh zachycujícími se o černé kopce, jindy zase tonoucí v měkkém zlatém světle klouzajícím po podzimně zbarvených stromech. Brouzdám se v listí, vůně tlení stoupá vzhůru a čas jakoby tu stál. Drama ustupuje do pozadí a kopce jsou najednou jako přítulné ovečky s mráčky nadýchané vlny na vrcholcích.

Zima pak zahalí kopce do bílých kožíšků a na vrcholcích vytvoří jiskřivé království ledu. Z Borečského vrchu stoupají teplé páry a i v největších mrazech je okolo jam s těmito výdechy teplého a vlhkého vzduchu / tzv. ventaroly/ zeleno a roste zde vzácná játrovka česky příhodně nazvaná borečka vzácná. Bílý sníh vyhladí všechny vrásky a krajina najednou vypadá tak poklidně starodávně a starosvětsky, však byla také osídlována od pradávných časů. Úrodná půda zvláště okrajových částí sem lákala první zemědělce a především jižní polovina oblasti proslula svou úrodností a už dávno se jí dostalo přiléhavého názvu Zahrada Čech. Na prosluněných stráních tu zraje víno a sady tu bývaly málem až pod vrcholky nižších kopců. Ještě dnes, kdy mnoho z nich prostoupila divoká příroda, je zde podzim ve znamení vůně ovoce, ke kterému se paletou svých barev i vůní přidávají divoké plody trnky, šípku a brslenu. A jaro v Českém středohoří? To je ráj pro přírodovědce i turisty, ne nadarmo se o této krajině více než pochvalně vyjádřil i slavný německý přírodovědec a cestovatel Alexander Humboldt. Prošel pohoří ještě v dobách svého studia v roce 1791 a později, už jako slavný cestovatel a vědec, doprovázel pruského krále Friedricha Wilhelma III. na cestě do Teplických lázní, odkud společně podnikli výstup na Milešovku. Tehdy světem zcestovalého Humboldta uchvátila natolik krása této hory, že ihned napsal svému německému příteli Rössmaslerovi proslulou větu: "Pohled z Milešovky je třetí nejkrásnější na světě, který jsem kdy ve světě spatřil ..." Louky jsou tu na jaře poseté žlutými petrklíči či sluníčky hlaváčku jarního, jimž na černých čedičových skalách konkuruje zlatým třpytem tařice skalní, v hájích kvetou bílé sasanky a svahy se pokrývají modrými koberci podléšek, podél zurčících potoků plných vody po posledním tání vystrkují hlavičky něžné sněženky a robustní devětsily, u cest voní fialky a kopce se naparádí do kabátků sešitých z odstřižků různých odstínů zelené. Pak rozkvétá lilie zlatohlavá a bělozářky a jaro se přehoupne do léta, zavoní jahody a divoký rybíz a třešně, rozkvetou lípy v alejích a petrklíče na loukách vystřídají orchideje. Před žhoucím sluncem a rozpálenými skalami se pocestný může schovat v chladivých zdech některého z nespočetných zámků, hradů, hrádků i ruin a žízeň zaženou první dozrávající jablka "letňáče" a hrušky solanky nebo také chlazené pivo v útulné hospůdce. Však Žatecko je proslulou oblastí pěstování chmele.

České středohoří učarovalo spisovatelům, básníkům i výtvarným umělcům, krásu zdejší krajiny opěvoval Bohuslav Balbín / 1621-1688/, klasické jsou už superlativy JohanaWolfganga Goetha /1749-1832/. Karla Hynka Máchu / 1810-1836/ přijaly kopce plného starostí, stesku a trápení, ale zároveň šťastného, že se dostal tam, kam toužil. Žil tady ale jen chvíli. Nestačil se vyzpovídat ze svého obdivu a lásky a tak tu po něm snad zůstala roztroušená na svazích Radobýlu. Odtud uviděl i záblesky ohně z Litoměřic a běžel zachránit město, které měl tak rád. Umřel za čtrnáct dní. K prvním významným českým malířům, které "Středohoří" zaujalo, patřili Antonín /1784-1834/ a Josef / 1820-1871/ Mánesovi a geniální kolorista Josef Navrátil / 1798-1865/. Po kopcích se tu pěšky toulával i velmistr německé romantické krajinomalby Caspar David Friedrich / 1774-1840/, který tu stejně jako další umělci drážďanské krajinářské školy našel témata pro řadu svých obrazů. Ve dvacátém století se na sklonku svého života kráse pohoří upsal i velký český malíř Emil Filla / 1882-1953/. V letech 1939-1945 byl vězněm nacistického koncentračního tábora v Buchenwaldu a krajina Českého středohoří se mu stala symbolem domova a svobody: "Na všechny strany pode mnou se vzdouvala země v trylcích pestrých polí, v crescendu kopců, pohoří, hor, a z ní porůznu, až kam dohlédlo oko vzpínající se křivkou, jak vzepjatý kůň tyčilo se naše krásné a úchvatné Středohoří a tato celá země pozdravila ubohou mysl, že srdce mé s radostí poznávalo svůj kraj, kde kámen i mez, les i bystřina a celý duch krajiny mluví v nevýslovné přesvědčivosti a zpívá o plnosti života a každý kvítek, oblaka i řeky, tvar a barva, hlas duše, těla i srdce člověka neustále vydává svědectví o vnitřní rodné své podstatě - o svobodě."

Chráněná krajinná oblast České středohoří /část druhá pro realisty a faktografy/

České středohoří je třetihorní vulkanické pohoří, na jehož utváření se podílely třetihorní vyvřeliny jako čedič, znělec a tufy a pak také svrchněkřídové usazeniny. Nestejná odolnost vyvřelých a usazených hornin vůči erozi a denudaci dala vzniku typických znaků a tvářnosti krajiny. Tyto procesy zesílily ve čtvrtohorách tektonickým vyzdvižením celého území. Měkké křídové horniny byly působením větru a vody odneseny a splaveny a zůstaly obnažené tvrdé třetihorní vyvřeliny. Vznikla tak zvlněná krajina, ze které vystupují vrcholy kuželů a kup. Celé území je rozdělené řekou Labe, která jím prochází v délce 40 km a její hluboce zaříznuté údolí začíná tzv. Bránou Čech / Porta Bohemica/. Dalšími většími vodními toky jsou Bílina a Ploučnice. Centrální oblasti pohoří jsou odvodňovány hustou sítí bystřin a potoků, které ale kromě jarního tání či po letních bouřkových lijácích neoplývají po většinu roku nadbytkem vody.

České středohoří patří jako jeden z pěti celků do Podkrušnohorské oblasti a samotné se díky specifickým horopisným znakům dělí na dva podcelky- východní část tzv. Verneřické středohoří / Benešovské středohoří, Litoměřické středohoří, Ústecké středohoří/ a západní část tzv. Milešovské středohoří / Kostomlatské středohoří, Teplické středohoří, Bořeňské středohoří, Ranské středohoří/.

Základním prvkem reliéfu Verneřického středohoří je zvlněná plošina na destruovaných lávových příkrovech s vystupujícími vulkanickými suky. Poměrně jednotvárný reliéf zpestřují mělká údolí potoků, která se před ústím do větších toků postupně zahlubují. Milešovské středohoří tvoří výrazné vulkanické kužely, kupy a krátké hřbety. Časté jsou i vypreparované výplně sopečných komínů, žíly a lakolity. V roce 1976 byla vyhlášena CHKO České středohoří, která zaujímá téměř celou geomorfologickou jednotku pohoří.

Travnaté, suché a slunné stráně mají charakter stepí či lesostepí. Na bezlesých jižních, jihovýchodních i jihozápadních svazích rostou sucho a teplomilné rostliny- koniklec luční, koniklec otevřený, hlaváček jarní, tařice skalní, pelyňky, divizny, kavyly aj. Opačně orientované svahy jsou pak porostlé jasany, lípami, duby a javorem babykou. Typickým příkladem bezlesého stanoviště navíc s půdou obsahující vysoké procento vápníku je NPP Bílé stráně, kde se vyskytuje vzácná květena- třemdava bílá, plamének přímý, sasanka lesní, koulenka prodloužená, medovník velkokvětý, hořec křížatý, len žlutý a len tenkolistý. Nechybějí zástupci vstavačovitých: tořič hmyzonosný, střevíčník pantoflíček, vemeník dvoulistý, vstavač nachový, pětiprstka žežulník a bradáček vejčitý. V roce 1989 zde bylo při inventarizačním průzkumu zjištěno 475 druhů vyšších rostlin, nově pro České středohoří tu byly nalezeny kruštík růžkatý a pryšec prutnatý. Stráně kolem Ohře a svahy údolí pokrývají dubohabrové lesy. Převládá zde dub zimní, habr obecný a skladbu lesa doplňuje bříza, javory, jilmy a jasany. Keřové patro tvoří líska, hloh, jeřáb a další, bylinný podrost zastupují lýkovec jedovatý, lilie zlatohlávek, mařinka vonná, hrachor jarní, konvalinka vonná, jaterník podléška, sasanka hajní, plicník lékařský aj. V NPR Lovoš a PP Košťálov se nacházejí největší zbytky původních šípákových doubrav s dubem pýřitým / šípákem/. Bučiny jsou zastoupeny jen menšími porosty v chladnějších a vlhčích severních a severovýchodních částech pohoří. Z bylin v nich roste áron plamatý, podbílek šupinatý, kopytník evropský, zvonečník klasnatý aj. Přes sto let staré bučiny se nacházejí v PR Březina, NPR Milešovka, na Dlouhém vrchu a Bukové hoře. Lužní lesy se dochovaly roztroušeně v dolním Poohří- Budyňský les, Myslivna, Loužek u Doksan. V jarním období bývají zaplavovány.

Živočišstvo / fauna/ Českého středohoří není tak dobře prozkoumáno jako rostlinstvo / flora/. Živočichové navíc velmi citlivě reagují na změny životního prostředí. Žije zde hojně zmije obecná, ještěrka obecná a slepýš křehký. V České bráně se vyskytuje ještěrka zelená a na vlhčích místech žije užovka obojková, mlok skvrnitý, skokan zelený a hnědý. Okolí vodních toků a ploch obývá vodní ptactvo- různé druhy kachen, lysky, potápky, labutě, volavky, vzácně i čáp bílý a černý. Z lovné zvěře se můžeme setkat se srnčím, černou zvěří a také s muflony, kteří sem ale byli uměle vysazeni. Šelmy v Českém středohoří zastupuje jezevec, lasice kolčava a vzácně i hranostaj, dravce a sovy káně lesní, poštolka obecná, která je zde nejhojnější, káně rousná, jestřáb, krahujec, vzácně výr velký, častěji sova pálená, puštík a kalous. Z drobných živočichů tu žije plch obecný, plšík lískový, rejsek malý, rejsek vodní a černý, bělozubka šedá, ježek, koroptev, bažant, zajíc aj. V neposlední řadě se tu vyskytuje velké množství hmyzu, z chráněných motýlů můžeme jmenovat otakárka fenyklového a otakárka ovocného, chráněné brouky zastupují například roháči, krajníci a tesaříci a chráněny jsou i lesní druhy mravenců. Zajímavostí u posledně jmenovaných je přemisťování mravenišť z území, kam postoupila těžba uhlí. Krajina Českého středohoří je zajímavá také dlouhodobým soužitím přírody a lidské civilizace. Díky příhodným přírodním podmínkám byla velice záhy osídlena a nepřetržitě obývána člověkem. Hustota lidských sídel je zde poměrně vysoká, najdeme jich tu přes 400 různých velikostí a tisícileté dějiny zde zanechaly velké množství historických památek včetně významného dědictví lidové architektury, v jejímž stavitelství se uplatňovaly tři typy domů- zděný, hrázděný a roubený. Od poloviny 19. století se zde začalo rozvíjet ovocnářství, v dalších letech dosáhlo vysoké úrovně a stalo se charakteristickým rysem krajinného rázu celého území. Od devatenáctého století se pohoří stává také stále častějším cílem turistů. Dnes je protkáno celou sítí značených turistickým cest a cyklostezek a přibývají i naučné stezky. Bohužel vliv lidského faktoru vede i k negativním jevům-civilizace stále uhlodává a rozebírá na částečky desítky kopců, staví se tu dálnice- jakoby heslem dnešní doby bylo: "Po nás potopa." Ale abychom si zase tak moc nekřivdili, už před sto lety čelil destrukčním vlivům významný geolog Josef Emanuel Hibsch. Podařilo se mu tehdy zachránit cenné geologické útvary jako Vrkoč či Kamenné varhany na Panské skále. Z jejich kamene se měly stát tehdy módní dlažební kostky. Tak doufejme, že krásu Českého středohoří budou moci poznat a opěvovat i budoucí generace básníků, malířů a ohleduplných turistů, vědci tu budou mít možnost poklidně bádat a že oblast především zůstane místem, kde budou lidé rádi žít.

Ing. Jitka Kůrková
Městské muzeum Velvary