Adventní svátky a zvyky našich předků

Advent začínal kolem svátku sv. Ondřeje a končil Štědrým dnem. Pro naše předky tímto obdobím vrcholil lidový kalendářní rok.

Den svátku sv. Ondřeje 30.11 (patron nevěst.) byl kromě Štědrého večera nejdůležitějším z magických dní celého roku. V předvečer svátku tohoto apoštola se dívky uchylovaly k různým věštebním praktikám, pomocí nichž se chtěly dozvědět, kdy se vdají a koho si vezmou za muže. Slévalo se olovo a podle tvarů děvče usuzovalo, jakého řemesla bude její vyvolený. O půlnoci před svatým Ondřejem děvčata vstávala a šla zaklepat na kurník. Ozval-li se jako první kohout, mělo děvče naději, že se do roka vdá. Jestliže se ozvala slepice, musela dívka přijít za rok zase. O půlnoci se také třáslo plotem, a odkud se ozval pes, odtud měl přijít ženich.

Den zasvěcený sv. Barboře 4. 12. (patronka věží, horníků, sedláků, architektů, zvonařů, kovářů, kameníků, hasičů, dělostřelců a dalších, jedna z nejoblíbenějších svatých) byl spojen s řadou lidových zvyků. Do poloviny 19. století se hrály dramatické lidové hry. Postupně se ale tyto úctyhodné zvyky staly pro některé lidi jen řemeslem spojeným se žebráním a obtěžováním lidí, proto koncem 19. a poč. 20. století postupně zanikly.

Ještě ale před druhou světovou válkou chodívaly v některých krajích v předvečer svátku této světice po vesnicích ženy v bílých šatech a rozdávaly dárky hodným dětem, pro zlobivé měly metly. Jinde chodila po rorátech (katolická adventní mše) vesnicí hezky oděná děvčata, klepala na dveře stavení a rozdávala cukrová srdíčka. Do dnešních dob zbylo ze všech těchto zvyků nadělování dárků malým dětem a také řezání ?barborek". Dříve se těchto převážně třešňových větviček používalo k vánočnímu čarování: které dívce větvička rozkvetla, ta měla v následujícím roce naději na vdavky. Dnes řežeme barborky hlavně kvůli něžné kráse jejich kvítků.

Svátek sv. Mikuláše 6. 12. je v dnešní době, kdy dodržování jiných adventních zvyků upadlo, pro mnohé lidi počátkem vánočního období. Se jménem Mikuláš se můžeme setkat u několika světců, jednoznačné prvenství ale zaujímá Mikuláš z Myrhy, který prý sestupuje večer 5. 12. z nebe na zem a rozděluje dárky. Za života byl biskup Mikuláš milován pro své dobré srdce a moudrost. Legenda praví, že obdaroval tři chudé dívky a zachránil je tak před ponížením. Oslavy věnované sv. Mikuláši byly v Evropě už od 10. století bujaré. V našich zemích se kdysi podobaly spíše masopustním radovánkám. Tak tomu bylo i na Podřipsku. Ústřední figurou veselého maškarního průvodu byla brůna nebo jak se píše o Černuci u Velvar, kůň mikulášský. Postupně se ale od podobných taškařic upouštělo, asi vzhledem k nelibosti církve, a ustaluje se obchůzka sv. Mikuláše jako úctyhodného biskupa doprovázeného čertem a andělem.

Zvyky spojené se svátkem sv. Ambrože 7.12 patří k nejstarším a také zanikly jako jedny z prvních. Navíc jméno Ambrož byste dnes už v občanském kalendáři nenašli. Postava Ambrože se objevovala za soumraku u kostela. Sbíhaly se k němu děti a pokřikovaly, on upustil občas nějakou cukrovinku a lákal tak děti k sobě. Jakmile se přiblížily, pustil se milý Ambrož za nimi s koštětem a honil je, až dechu popadaly. Samozřejmě se to neobešlo bez výskotu a rámusu.

Sv. Lucie 13. 12. je patronkou švadlenek, kočích, ochránkyní proti očním nemocím a také proti čarodějnicím. Právě s její ochranitelskou mocí před kouzly a čarami je spojena řada magických praktik přetrvávajících ale už od pohanských dob. Například kouzelnou moc mělo poleno odložené o sv. Lucii stranou. Když se jím zapálil štědrovečerní oheň, nemohla do stavení proniknout žádná čarodějnice, bosorka ani černý mužíček. Jméno Lucie znamená plná světla. Podle lidového rčení ?svatá Lucie noci upije". Dnes to ovšem není pravda a rozpor lze vysvětlit vývojem kalendáře. Mezi starším juliánským kalendářem a skutečností vznikla během staletí časová nesrovnalost. Tak se mohlo stát, že ve středověku připadl svátek sv. Lucie na zimní slunovrat. Po přijetí gregoriánské reformy v 16. století přestala lidová moudrost platit a pořekadlo dostalo dovětek.......ale dne nepřidá. Kdysi byl tento den jedním z nejhezčích předvánočních svátků. V našich zemích navštěvoval vesnické chalupy průvod masek, které vedla dívka (v některých krajích více dívek) převlečená za sv. Lucii. Po celý den platil zákaz předení a draček. Jestliže ?lucky" hospodyni nachytaly, jak dere peří či přede, dílo jí zničily, peří rozfoukaly po světnici, klepaly ji přes prsty, dokonce zacuchávaly vlasy. Zároveň kontrolovaly, zda je ve světnici uklizeno. Vláda lucek končila o půlnoci.

Posledním dnem adventu je Štědrý den. Pro věřící byl předvečerem Narození Páně. Vzpomínalo se také na Adama a Evu, první pár na světě podle křesťanské víry a zároveň patrony snoubenců a manželů. Dodržoval se přísný půst a právě tento zvyk byl spojen s obchůzkou tzv. perchty. Perchta byla bytost oblečená do bílých šatů nebo zahalená bílou plachetkou. Na obličeji měla často strašidelnou masku s velkými zuby. V ruce nesla metlu a dřevěný nůž, kterým naznačovala párání břicha těm, kteří se nepostili. Zvyk různých obchůzek maškar a průvodů je ohlasem prastarých pohanských oslav zimního slunovratu a v Čechách se křesťanské církvi nepodařilo nikdy tyto zvyklosti vymýtit.

Jitka Kůrková