Výstava "Napříč časem X"-ve Velvarech vystavují renomovaní výtvarníci

     Jsme spolužáci

     Seznámili jsme se příchodem na Vyšší školu uměleckého průmyslu v Praze roku 1952. Bylo nám 15 let nebo o málo víc. Dva roky jsme chodili do oddělených tříd, kluci a holky. My kluci vzpomínáme na profesora tělocviku, který byl schopen obstarat pro celou třídu boxerské rukavice. Děvčata vzpomínají, jakou nástrahou byl ředitel Josef Solar, vynikající kaligraf, když stával na schodech, aby zaznamenával pozdní příchody žactva.

     Po školské reformě v létě roku 1954 jsme se všichni stali žáky nově vzniklé Výtvarné školy na Hollarově náměstí v Praze na Vinohradech, kde jsme roku 1956 jako IV. A maturovali. Uctivě vzpomínáme na profesory Zdeňka Balaše, Karla Tondla, Karla Müllera a Jaroslava Vodrážku, kteří nás nejvíce výtvarně ovlivnili.

     Máme společné zážitky ze školy, z těžkostí padesátých let i z chmelových brigád. Nacvičovali jsme na spartakiádu. V červnu roku 1955 jsme odjeli na školní výlet na Slovensko, kde naši profesoři Zdeněk Balaš a Jaroslav Vodrážka za první republiky učili. Pod jejich vedením jsme objeli vlakem skoro celé Slovensko a dva dny zůstali v rázovité obci Heľpa. Ta se nám stala blízkou i v následujících letech. Spřátelili jsme se s vesničany, jezdívali jsme tam po skupinkách i jednotlivě o prázdninách, kreslili jsme tam i pracovali s lidmi na jejich kopcích.

     Máme krásné fotografie našich spolužaček v helpianských krojích. Jsou tam čtyři, jedna z nich už nežije, Eva Bednářová. Členka Hollara, vynikající ilustrátorka a grafička, laureátka ilustrátorských soutěží v Brně, Bratislavě a Lipsku. Není jedinou, kdo už není mezi námi. Nejdříve zemřel Pavel Teimer, neobyčejně nadaný a pracovitý písmař. Už roku 1960 obeslal soutěž na knižní písmo. Shromažďoval středověké a renesanční písmařské památky z křtitelnic a zvonů. Podle zbytků rekonstruoval celé abecedy a chtěl je využívat v sazbě. V roce 1967 byl vyzván k soutěži na typografické písmo pro vědecko-technickou sazbu. Za rok předložil porotě dořešený soubor, který zahrnoval antikvu, italiku, půltučnou antikvu, číslice a matematická znaménka, azbuku a řeckou abecedu. Teimerova antikva byla Janem Solperou nedávno nazvána skvostem českého písmařství. Do třídy s námi chodili i další už zemřelí. Veselý přítel Jaroslav Rezek se svými strukturálními optimistickými obrazy, který se živil restaurováním a Tomáš Blažíček, který vystudoval architekturu a dodnes v pražské ZOO je několik jeho kovových plastik. Naše řady už opustil i Tomáš Vosolsobě, který udivuje čistými barvami velkých ploch a rastů u nás i ve Švýcarsku, kde prožil velkou část svého života.

     Ve Švédsku zemřel Vladimír Půhoný, který založil první scénografickou školu ve Stockholmu. Po smrti už je také Jiří Hladík, který navrhoval plakáty, knižní obálky a dlouhá léta byl výtvarným redaktorem časopisu Vlasta. Pavel Nešleha se stal roku 1990 profesorem, později i prorektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Tam také až do své smrti vedl ateliér malby. Zabýval se hyperrealistickou kresbou a grafikou, objektovým uměním a fotografií. Zemřel i Josef Nálepa všestranný sportovec, kdysi i státní trenér, který se věnoval monumentálnímu sochařství. V povědomí veřejnosti jsou jeho sochy úspěšných sportovců. Byl prvním sochařem, kterému stál modelem Salvátor Dalí. Není už mezi námi ani Petr Augusta, který využil své dramatické nadání jako herec. Byl ředitelem Opavského divadla. Poslední dva spolu se mnou byli jedinými spolužáky, kteří se odrodili. Já jsem se stal katolickým knězem.

     Učili na různých školách. Kateřina Černá, členka Hollara, učila na ZUŠ v Praze. Je známá svými ručně psanými knížkami. Jedna z nich se v roce 1995 stala Nejkrásnější knihou roku. Jaroslava Kurandová, členka Klubu konkrétistů, učila na gymnáziu a ZUŠ v Turnově a později v Praze. Je autorkou techniky Vantilu. Na střední škole učil také Václav Křížek. Zabýval se informelem na Konfrontacích u Aleše Veselého, také propagační tvorbou a výstavnictvím doma i v cizině.  Zdeněk Beran se od informelních struktur šedesátých let, přes Rehabilitační oddělení Dr. Dr. vrátil k figuraci. Od roku 1990 učil na Akademii výtvarných umění kde až do své smrti v roce 2014 vedl oddělení klasické malby.

     Spolužáci se věnovali různým materiálům. Karolina Pirklová textiliím. Tkala gobeliny a restaurovala staré textilie, např. korouhve valdštejnských vojsk ze 17. století. Velmi ráda navrhovala kované mříže. Po roce 1990 vedla Restaurátorské ateliéry Praha. Běla Kolčáková vedle volné malby a ilustrací knih je autorkou mnoha art protisů. Jeden, skoro čtyřmetrová Madona v rajské zahradě, visí v kostele v Klecanech. Se svým mužem založila Oravskou galerii v Dolním Kubíně. Dana Vachtová kromě mnoha jemných perokreseb sochařsky zpracovávala sklo, často v kombinaci s kovem. Lubomír Přibyl objevoval nové možnosti grafického tisku. Jeho materiálové tisky, řešící možnosti černých a bílých linií, byly mnohokrát oceněny doma i v celém světě. Věra Vacová po pedagogických studiích ilustrovala řadu učebnic pro neslyšící a nevidomé žáky a věnuje se i volné tvorbě. Helena Domanjová pracovala jako restaurátorka v Památníku národního písemnictví. Je autorkou faksimilií vystavovaných středověkých rukopisů, zejména Strahovského evangeliáře z 9. století. Petr Bareš restauroval kapli sv. Kateřiny a schodištní cykly Velké věže hradu Karlštejna. Také gotické fresky ve Staré Boleslavi. Vzácné obrazy a další fresky nepočítaje, například barokní, v kostele sv. Klimenta v Odolena Vodě. Milada Anderlová prošla grafickým oddělením prof. Silovského na AVU, byla členkou Černého divadla, aby se pak pečlivě starala o svého úspěšného muže, Jiřího Anderleho. Podobný průběh života měla i Věra Babjuková. V podniku Mlýny a těstárny Pardubice získala cenu za nejlepší obal roku 1975.

     Několik spolužáků odešlo po roce 1968 do světa. Ještě dnes žije v cizině Antonín Málek, který se stal uznávaným malířem ve Švédsku a později v Kolíně nad Rýnem. Kromě portrétních komposic, filosofujících novoročenek, krajin z indického Ladáku i z dalších dalekých zemí, navrhuje také scénické výpravy. Podobně Dana Görner, která se živí uměním v Americe. Už před exilem se věnovala textilnímu designu.

     Padesát let po maturitě jsme uspořádali první společnou výstavu roku 2006 v Praze Uhříněvsi. Jmenovala se Napříč časem. Vydali jsme k ní obsáhlý katalog, jehož poetický a krásný úvod napsal Zdeněk Beran. Roku 2007 následovala výstava v Galerii Paměť v Praze 1. Roku 2009 přišlo Město Osek. To už bylo Napříč časem III. Výstava ve Velvarech v roce 2015 je desátá.

     Od listopadu 2011 máme trvalou a obměňovanou výstavu na faře v Klecanech, Napříč časem V. Kromě tří děvčat, s nimiž jsme ztratili kontakt a o nichž nevíme, všichni ostatní se drželi svého kopyta. Byli různě úspěšní, ale všichni měli radost ze své práce. O tom svědčí každá naše výstava, společná nebo samostatná. Pokaždé jsme překvapeni novými pracemi, novými pokusy, novými objevy.

     Moje zběhnutí do teologie, kterou mám rád, se stalo pro naši třídu velmi dobrou okolností. Na mých farách v Klecanech, v Praze Vršovicích a teď znovu v Klecanech, jsme měli a máme dobré podmínky k setkávání. Zkraje bývala v zakulacených letech, později častěji, párkrát byla dokonce dvoudenní. Dnes jezdíme společně na výlety a chodíme na výstavy. Kamarádíme spolu letos už 60 let. Už se tím trochu vytahujeme.

     Máme k sobě úctu, jsme stále otevření a učíme se jeden od druhého. Četl jsem nedávno knížku nazvanou také slovem Spolužáci. Byla ovšem o židovských spolužácích gymnázia v Plzni. Oni nebyli tak šťastní jako my. Skoro nikdo nepřežil holocaust za 2. světové války. My jsme také spolužáci, ale náš život je nesrovnatelně lehčí a krásnější. Myslím, že si toho i vážíme. Mělo by se to poznat i z každé naší výstavy.            

Pavel Kuneš, foto z vernisáře Petr Bareš