Město Velvary

Příběhy a pověsti z Velvarska

Milí čtenáři, přichystali jsme pro Vás novou rubriku s názvem – Příběhy a pověsti z Velvarska. Bude čistě na vaší fantazii, zda uznáte příběhy za pravdivé či nikoli. Koncem kalendářního roku 2020 se postupně dozvíte o třech příbězích, které vyjdou během roku, kde vám popíšeme, jak to bylo doopravdy. Čtěte proto pozorně. Fotografie v článcích budou ilustrační pro názorné doplnění textu.

Leden

Johánek z Velvarského mostu

Nejprve si povíme něco o významu sochy sv. Jana v blízkosti vodních elementů. Sv. Jan, familiérně Johánek, měl ochraňovat před utonutím či potopou, tudíž jeho přítomnost poblíž řek či rybníků není náhodná. Jeho socha měla zkrátka za úkol chránit před pohromou spojenou s vodou.

V blízkosti bývalé Roudnické brány, na mostě přes Bakovský potok, stávala také jedna z mnoha soch sv. Jana. Dnes už zde ale nestojí. Co se s ní tedy stalo?

Dne 24. února slaví svátek Matěj. K tomuto datu se pojí pranostiky: „ svatý Matěj ledy láme, nemá-li jich, nadělá je “ a „ svatý Matěj přináší povodně “. Světe div se, naplnily se ten den obě dvě. Voda v potoce se vylila ze svého koryta a následně zamrzla. Vznikla tak velká ledová plocha pro bruslení.

Tato událost neunikla očím místních, zejména dětí, které si pro zimní radovánky i zkracovaly školní výuku. Náhle byla zamrzlá vodní plocha plná lidu. Sv. Jan, na mostě stojící, pokukoval na všechny ty, kteří si díky této události užívali radostných chvil a hlavou se mu honilo, jak rád by bruslení také okusil.

Když nastala tma, všichni šli domů. Nepozorné dítko, které taktéž spěchalo domů, zapomnělo své brusle přímo pod sochou sv. Jana. To Johánkovi nedalo a řekl si, že musí této příležitosti využít. Celé město šlo už dávno spát, a tak sestoupil z podstavce, obul si brusle a začal jezdit tam a sem, sem a tam…

Při bruslení se tak zasnil, že po potoce ujížděl dál a dál. Až tu si uvědomil, že je od svého stanoviště příliš daleko. Rozhodl se proto, že si na břehu před zpáteční cestou trochu odpočine. Zmožen dlouhou cestou na břehu potoka usnul.

Během jeho dlouhého spánku nastala obleva a zamrzlý potok postupně roztával. Johánek po probuzení zjistil, že se ocitl v poli daleko od mostu. Musel tak čekat, zda potok znovu nezmrzne, či ho nezachrání nějaký dobrák z Velvar. A ten se skutečně našel, dokonce jich bylo několik a Johánka společnými silami dopravili zpět do Velvar. Ovšem z obavy o jeho setrvání na mostě, kdyby zase potok zamrzl, postavili sochu Johánka před kostel sv. Kateřiny, aby ho snad náhodou nenapadlo, znovu odbruslit.

Únor

Souboj ruských důstojníků

V dobách napoleonských válek se do Velvar dostal jeden oddíl ruského vojska. Konkrétně tomu bylo roku 1812. I v těchto dobách se ve městech konaly zábavy a jinak tomu nebylo ani ve Velvarech, konkrétně v prostorách Panské hospody. Jenže představte si, když se na jedné takové sejdou místní, dívky a vojáci. Ještě k tomu všichni posilnění alkoholem.

Ve středu zájmu dvou vojáků stanula jedna velvarská dívka a tak došlo ke sporu, který vygradoval v konflikt. Tento konflikt mezi vojáky se stal u zahradní zdi, která se nacházela proti městskému parku. V důsledku zranění z potyčky jeden z vojáků zemřel. Pozůstatky důstojníka byly dle tradice převezeny zpět do jeho vlasti.

O tomto činu hovoří i latinský zápis v matrice:

„ Pan Josef Kurty (40 let stár) nejvyšší hlídky a prefekt od kohorty obranců vlasti byl od hraběte Daltona v souboji probodnut a na rozkaz plukovníka Vogelsanga ode mě Matěje Drobílka, místního děkana u sv. Jiří slavnostně pohřben. Den úmrtí 17. června 1812, místo úmrtí č. d. 42/1. “

Březen

O stříbrňáku z velvarského zvonu

Ač jsou zvony výtvory lidské, měly vždy velký význam pro nejrůznější druhy povídaček spojených s určitou mírou nadpřirozena, ale sloužily také v běžném životě člověka. Oznamovaly úmrtí, svolávaly lidi, doprovázely svatby nebo varovaly před neštěstím. Lidé věřili v jejich magickou moc. Věřilo se, že když se malé nemluvně dotkne ústy zvonu, nebude v budoucnu schopno udržet žádné tajemství. Naopak pokud by se ústy dotklo provazu, který drží zvon, navždy od sebe odvrátí ďábla.

Báchorek spojených se zvony je opravdu mnoho. My se dnes podíváme jak tomu bylo, když se v Nabdíně odléval zvon pro kostel sv. Jiří ve Velvarech. Tuto událost přišlo navštívit i několik přespolních a mezi nimi také skupina dívek z Černuce. Ač byla Černuc bohatou vsí, svůj vlastní kostel nikdy neměla a tak si děvčata přišla usmířit samotného Pána Boha. Ten tuto vísku za jejich lakotu trestal suchem. Dodnes se stává, že všude kolem prší, ale v Černuci nikoli.

Ve chvíli, kdy byl kov již rozžhavený, přišly k zvonovině černucké dívky a vhodily do ní hrst stříbrňáků ve víře, že zvon bude mít lepší hlas. Jedna ze stříbrných mincí se však neroztavila a zůstala přitavená na jeho povrchu.

Proto až někdy pojedete kolem Velvar, zastavte se u místního hřbitova a co bylo dál, Vám třeba odvypráví zvony samotné. Ve dnech od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty zde ale nebudou. Společně s ostatními totiž odlétají do Říma na požehnání. Pokud tuto podívanou náhodou spatříte, pozorně se dívejte. Velvarský zvon totiž od ostatních snadno poznáte podle přitaveného stříbrňáku. A kdo ví, třeba se více o této pověsti ještě dozvíte časem.

Duben

Tvrdovaječníci

Roku 1342 napáchala obleva po tuhé zimě velké škody v zemích Českého království. Voda se rozlévala z říčních toků a v krajině se tvořily nové vodní plochy. Síle burácející, oblevou posílené, řeky Vltavy, se tehdy neubránil pražský Juditin most. Plovoucí kry se u mostu nashromáždily, rozbořily jej a z mostu zbyla pouhá čtvrtina.

Rozhodlo se tedy, že most musí být opraven. Od zboření po položení základního kamene pro stavbu mostu nového, uplynulo dlouhých 15 let. Stavby se tehdy ujal vážený měšťan Oto. Jeho jméno však v žádném záznamu nefigurovalo a kdo ví, čím se asi provinil, jelikož titul stavitele mostu připadl Petru Parléři. Ovšem právě na Otův popud král nařídil všem městům a obcím v království, že na tuto stavbu musí přispět. Nejednalo se však o podporu finanční, nýbrž o obyčejná vejce, jelikož se používala jako pojivo, které se přidávalo do stavebních směsí a zlepšovalo soudržnost malty.

V témže roce král povýšil malou ves Velvary na městečko v čele s rychtářem a s konšely, jmenovaných purkrabím hradu pražského. Konšelé velvarští začali se předhánět, jak se králi odvděčit. Mezi návrhy byla například změna názvu městečka na Karlovary nebo vztyčení pomníku. Nakonec se však domluvili, že nejlepší bude, když dodají na opravu mostu nejvíce vajec ze všech. Tento návrh podpořili všichni a to ze zcela zištných důvodů. Rychtář i konšelé vlastnili velká hospodářství plná drůbeže a tuze rádi odprodali městu vše, co slípky snesly. A na svém zisku také netratili. Pokud by městu vše prodali lacino, mohli by je ostatní podezřívat, že chtějí šetřit na králi samotném. Tak se mohli bez ostychu napakovat a ještě si pochvalovat, jaké si udělají dobré jméno u dvora.

Na rynku velvarském shromáždilo se v den odjezdu mnoho povozů plně naložených vejci. Ovšem všichni se ptali, jak po špatně sjízdných cestách dopravit vzácný náklad až do Prahy v pořádku. Když tu jednoho z radních napadlo: „ Co kdybychom uvařili vejce natvrdo? “. Na tuto větu v mžiku, s vidinou zisku, zareagoval jeden z konšelů, který zde vlastnil hospodu, nechť vejce uvaří u něj. Že vše zařídí rád a bude chtít kompenzovat pouze topivo, nové hrnce a vodu, víc si účtovat nebude. Jelikož by celkově vydělal na vejcích ze všech nejméně, ostatní ochotně souhlasili. A mohlo se začít vařit.

Následně velvarští pompézně vypravili hned několik povozů, plně naložených vejci vařenými natvrdo. V čele průvodu jel pyšně sám rychtář doprovázen konšely, kaplanem i obyčejnými lidmi. Ovšem zpáteční cesta již byla náladou zkažená. Vraceli se zpět s hanbou a velkou ostudou!

Ve chvíli, kdy stavitelé přimíchali do malty první koš vajec, zjistili, že se v tomto stavu, na rozdíl od ostatních, pro stavbu mostu absolutně nehodí. A to právě proto, že je velvarští, s vidinou ulehčení práce, uvařili. Pražští se tak vysmáli velvarským a vyprovodili je z města se vskutku originální přezdívkou – Tvrdovaječníci. A tohle označení jim zůstalo až dodnes.

Květen

O ztracených tolarech

V naší zemi snad není Čecha, co by neznal píseň Ó Velvary. Jak ale tato píseň vznikla? To si povíme v dnešním příběhu.

Psal se rok 1591 a Velvary sloužily, mimo jinéjako významné místo pro přenocování poutníků, kteří mířili dále do Německa. Z Prahy do Velvar to tehdy trvalo den koňským povozem, a tak zde bylo mnoho zájezdních hostinců. Jeden z hostinců se nazýval Panská hospoda, což je budova čp. 10, kde v dnešní době sídlí Městská knihovna a Galerie Tomáše Vosolsobě. V tomto hostinci se jedné noci ubytoval rytíř Jáchym z Bílé, který s sebou vezl truhlu s 996 tolary. Tu noc se v šenku veselil a značně opilý se odebral do svého pokoje. Když se ráno probudil, truhla i s tolary byla pryč. Začal ihned burcovat všechny okolo. Truhla se sice našla, ale tolary nebyly k nalezení. Po neúspěšném pátrání se rozhodl obvinit majitele hospody manžele Nápravníkovy a tím začal vleklý soudní spor.

Spor se táhl dlouhých 11 let a řešil se jak u městského velvarského soudu, tak i u apelačního soudu v Praze. Misky pomyslných vah rozhodující o vítězi sporu se přikláněly střídavě na tu či onu stranu. Během soudních tahanic zemřel majitel šenku Nápravník a celý spor se tak převedl na jeho choť Dorotu. Ta vzhledem ke svému půvabu a kráse se během sporu stihla čtyřikrátvdát. Jejím čtvrtým manželem se stal vrchní císařský nabíječ pušek Pavel Luňák. Hostinská Dorota se tak dostala ke dvoru a díky konexím manžela a jejímu šarmu spor ukončil až sám císař Rudolf II., když roku 1601 podepsal, že paní Dorota je v právu a rytíř z Bílé nedostane nic. Na tomto sporu jeho Milost Císař už nic měnit nehodlal.

Po rozhodnutí císaře Dorota prodala šenkhaus městu Velvary a nadobro se odstěhovala do Prahy. Než odešla, uspořádala traktaci na rozloučenou, kde se sešli všichni radní i její známí. Jeden z hostů vzal do rukou loutnu a na její počest posměšně zazpíval nám známou píseň Ó Velvary, Ó Velvary, kde jsou mé tolary...

Červen

Sázka s čertem

Město Velvary se nachází v tzv. Podřipském kraji. Toto pojmenování pochází z umístění města nedaleko hory Říp, kde se dle báje rozhodl praotec Čech se svou družinou usadit. O této pověsti si ale dnes povídat nebudeme.

Na samém vrcholku hory Říp se nachází románská rotunda zasvěcená svatému Jiří. Ten se v dávných dobách pravidelně chodíval procházet krajinou pod horou. Jednoho slunného dne se na svých toulkách potkal s čertem nedaleko místa, kde se dnes nachází obec Černouček. Ve chvíli, kdy se ti dva potkali, rozhodl se Jiří zdvořile pozdravit a pravil: „ Pozdrav pánbůh! “. Na to si čert z plna hrdla odplivl a pod vousy zaklel. Poté se ti dva dali do řeči a začali se škorpit. Jeden druhému chtěl ukázat, že právě on je ten lepší a proto se rozhodli vsadit. Napadlo je, co třeba o to, kdo dál dohodí kamenem? Čert se cítil při síle a tuze ho těšila skutečnost, že přiměl světce k sázce.

Nastala otázka, o co se vsadí. Po chvíli pošťuchování se domluvili, že pokud Jiří dohodí dál, čert mu splní jakékoli přání. Naopak pokud by vyhrál čert, musí Jiří vzít slovo Boží nadarmo a říct sprosté slovo. Vypravili se společně na horu Říp, aby měli lepší rozhled po krajině. První se hodu ujal čert. Aby ukázal Jiřímu svou sílu, vytrhl kus skály ze země, napřáhl se a hodil. Balvan letěl vzduchem vskutku daleko, dokonce až několik kilometrů, a dopadl nedaleko Chržína. Tu se čert škodolibě usmál na Jiřího a tomu se rázem orosilo čelo. Přemýšlel, jak nad čertem vyzrát. Napadlo ho, že se s čertem před sázkou nedohodli na velikosti kamenu. Vzal tedy do ruky malý kámen a hodil. Při Jiřím v tu chvíli stáli snad všichni svatí. Povedlo se mu dohodit o celé tři kilometry dále než čertovi a kámen padl k zemi až u Velvar.

Čert se pochopitelně vztekal, ale vzhledem k domluveným podmínkám sázky nemohl nic namítat. Musel si tedy s pokorou vyslechnout, jaký úkol pro něj vítěz Jiří nachystal. Ten mu pravil, že musí vlastníma rukama nalámat tisíc kamenů, opracovat je do úhledných kvádrů a nanosit je k místu, kam Jiří dohodil. Samozřejmě bez čar a kouzel. Aby na čerta dohlédl, postavil se na nejvyšší místo hory Říp a odtud jeho práci kontroloval.

V místech vrcholku hory Říp, kde Jiří stál, lidé postavili na památku rotundu. I místo ve Velvarech, kam Jiří kamenem dohodil, se dočkalo svého chrámu a byl zde vybudován kostel. V Chržíně se místo svého svatostánku museli spokojit s pouhým balvanem, na jehož povrchu jsou dodnes k vidění čertovy drápy.

Červenec - Srpen

O paní za živa pohřbené

Dnešní pověst bude trochu tajuplná, pro někoho možná i strašidelná. Příběh se odehrál na přelomu 17. a 18. století. Tehdejší znalost medicíny zdaleka nedosahovala dnešní úrovně a tak se mnohdy lidé uchylovali k předčasným závěrům, zejména co se zdravotnictví týče. Nedokázali rozpoznat, zda někdo trpí vážnou nemocí, má nějaký handicap, či zda je ve stavu umělého spánku. To se právě stalo osudným jedné velvarské paní, Ludmile Škodové.

Dne 20.3. roku 1704, dle staré pověsti, usnula v Pánu ctná paní Ludmila Škodová. Její tělo odpočívá v kryptě chrámu Páně sv. Kateřiny ve Velvarech. Ač smutná událost, tak v životě člověka přirozená a nic by se na ní nezdálo být podivné. Ovšem na večer, kdy se Velvary zahalily do tmy, uslyšela truchlící rodina podivné bušení do oken. Inu k oknu se odhodlala přijít dcera paní Škodové, Kateřina, a nestačila se divit svým očím. Před oknem stála její matka a žádala dceru, ať ji pustí dovnitř, že prý je venku zima. Chvíli nevěřícně zírala, že snad vidí ducha! Ovšem po chvíli prosící a zimou promrzlou matku pustila do světnice a ta začala vyprávět.

Prý se probudila a všude byla tma a chlad. Jediné co zmatená Ludmila poznala, že je uvnitř nějakého sklepení. Po chvíli, kdy ve tmě neviděla nic, uchýlila se k použití hmatu. Tu ucítila, že se nachází v místnosti kamenem osázené a plné jakýchsi dřevěných podlouhlých předmětů. Začala tušit, že je zavřená v kryptě kostela, kterou díky tomu, že byla věřící, dobře znala. Ptala se sebe sama, jestli vše není pouhým snem. Pochopila, že se odsud musí dostat ven. Jenže jak?

Pokusila se dostat pomocí hmatu ke schodišti a zde zatlačila na dřevěné prkna, která kryptu zakrývala. Naštěstí pro ni, se jí po chvíli podařilo otevřít poklop natolik, aby se provlékla skrz otvor. Stále byla ale uvězněná uvnitř kostela, kde ale naštěstí pro ni bylo již světla o něco více. Hlavní vchodové dveře sice byly uzamčené, ale znalá místního kostela, tušila, že farář nezamyká nedávno vybudovaný vedlejší vchod. A měla pravdu. Když se konečně dostala ven, zamířila rovnou ke svému domovu. Udivená rodina sice nevěřícně zírala, ale všichni byli nakonec rádi, že maminka je v pořádku a zpátky doma.

Na druhý den odvyprávěla rodina v čele s Ludmilou tento neuvěřitelný příběh všem ve městě. Zpráva se rychle šířila, ale nakonec byli všichni rádi, že celá situace dopadla dobře. Jak jsme již psali, v dřívějších dobách lidé neuměli odlišit umělý spánek od úmrtí a proto Ludmilu prohlásili za mrtvou a v kryptě ji pohřbili. Posléze se v kostele raději rozhodli zabezpečit kryptu kamennou deskou, kdyby náhodou se nějakému nebožtíkovi zachtělo utéct a bušit po nocích lidem do oken.

Září

Příběh památného křížku

V první části vzpomínek Ferdinanda Vaňka na dětství ve Velvarech, uveřejněných ve Zpravodaji z Velvarska v červnu 2019, se píše o křížku v podpěrné zdi svahu u silnice před odbočkou na Miletice. Vaněk zde udává nesprávná jména i datum. Nápis na pomníčku byl už v té době pravděpodobně špatně čitelný a navíc historik zřejmě vycházel z některého z chybných zápisů dávné události resp. pověsti. Křížek ve zdi se váže k rodu Jelenů z Miletic. Nejstarším známým předkem tohoto rozvětveného rodu s několika větvemi sídlícími nejen v Mileticích, ale i na Chržíně a v Ješíně, byl Hans (Jan) Jelen sedící podle zápisu v gruntovní knize panství Buštěhradského z roku 1664 na poplužním statku v Mileticích (pozdější číslo 11). Podle matričních zápisů měl 9 dětí, ale když zemřel v roce 1711, byly naživu již jen dva synové a dvě dcery. Grunt po otci převzal jeho nejmladší syn Václav Jelen narozený r. 1690. A k tomuto Václavu Jelenovi, jenž byl později miletickým rychtářem, se váže následující pověst.

Po válce sedmileté (1740-1747) harcovalo po kraji pruské vojsko a procházelo také Mileticemi. Vojákům utekl před obcí mezek, nesoucí na hřbetě vojenskou pokladnu, a aniž ho někdo z vojáků či vesničanů zpozoroval, vběhl do statku rychtáře Václava Jelena. Rychtář rychle pochopil obsah i cenu onoho břemene, zbavil mezka nákladu a vypustil ho předními vraty na náves. Poklad pak tajně zakopal. Po mnoha letech začal rychtáře trápit hrozný sen. Zdálo se mu, že umřel a jeho poklad už nikdo nenašel. Václav Jelen měl devět dětí, šest se dožilo dospělosti, a i když nebyl ve vsi nijak oblíben, jak to u rychtářů bývalo, svoji rodinu měl rád. Nepřál si, aby žena a děti zůstaly nezaopatřeny, kdyby zemřel. Rozhodl se ženě ukázat místo, kde poklad leží. Vzal kolečko, jako by jel na pole, ale v tom se objevila hraběnka, která se přišla zeptat, zda by bylo možno nějak pomoci dvěma zadluženým sedlákům, jimž půjčila před časem i své vlastní peníze. Rychtář, jenž ve vesnici nebyl oblíben patrně i pro svoji lakotu, odpověděl: "Ne, těm se to musí prodat!" Asi myslel i na to, jak výhodně by mohl jejich statky koupit. Hraběnka rychtáře tedy vyzvala, aby s ní jel do Velvar na úřad a ten již nemohl ukázat manželce, kde je poklad uložen. Po jejich odjezdu zazlíval na návsi shromážděný dav vesničanů rychtáři příkré jednání a mnozí jej odsuzovali. Pár jedinců za ním dokonce zahrozilo pěstí se slovy: "Aby tě krev zalila, rychtáři!"

Když vyřídil rychtář Jelen věc na velvarském úřadě, zasedl v jednom ze zájezdních hostinců a popíjel tam až do večera. Při návratu domů přecházel návrší za městem od potoka k odbočce na Miletice, když pojednou klesl mrtev k zemi, a tak se kletba, která jej doprovázela na cestu do Velvar, splnila.

Pověst byla několikrát přepisována a v některých verzích se váže také ke jménu Sächtr (Sechter). Jde o omyl, kdy je pověst připisována vnukovi zmiňovaného rychtáře. Ten se přiženil v 60. letech 18. století do Miletic na grunt č. 5. Vzal si Veroniku, vdovu po Matyáši Sächtrovi, a občas se mu místo Jelen říkalo Sächtr.

Na místě, kde našli lidé rychtáře Jelena ráno mrtvého, dala postavit jeho žena na památku kamenný kříž (1757). Barokní pomník býval opatřen českým latinkovým nápisem (podle zápisu v Kronice rodu Jelenů miletických větev ješínská z roku 1942), ale již ve čtyřicátých letech 20. století byl špatně čitelný. Kříž nesl v té době stopy po neodborné opravě, která porušila barokní linie pomníčku. Postupem času pomníček stále víc chátral, až z něho pravděpodobně zbyl jen omšelý kámen a při některé z oprav zídky byl do ní nově zasazen už jen jako prostý kámen nebo použit úplně na jiném místě. Poslední fotodokumentace torza pomníčku pochází z počátku 80. let 20. století. Pokud byste měli informace o osudu památného křížku nebo jeho fotografie, podělte se o ně, prosím, s pracovníky muzea.

JAK TO BYLO DOOPRAVDY?

ŘÍJEN

Tvrdovaječníci

 

Tvrdovaječníci

Začátkem roku jsme avizovali, že se časem dozvíte, jak některé pověsti odpovídaly realitě. Nyní nastal čas se dozvědět, jak to mohlo být ve skutečnosti s příběhem o Tvrdovaječnících, jak se dodnes velvarským přezdívá, a jež mnozí velvarští v čele se současným starostou razí jako světonázor. Podle jeho slov je důležité, umět si ně která nesmyslná nařízení vyložit po svém. Nyní se dostáváme k s kutečnosti o výše zmíněné pověsti samotné...

Koncem 15. století pohltily město plameny mohutného požáru a zasáhly také velvarský archiv. Tudíž se o tomto příběhu nedají dohledat pravdivé informace. Ovšem je natolik známý po celé republice, že otázka, zda se jedná o pravdu či fikci, zaměstnala nejednoho odborníka. V původní maltě pojící jednotlivé kvádry Karlova mostu se totiž objevily stopy po vejcích. Živočišné přísady se v historii využívaly velmi hojně při stavebních pracích, např. tvaroh do pojidel, trámy natřené volskou krví, pivo při odlévání zvonů, apod.

Díky nedávným opravám Karlova mostu se mohly odebrat vzorky, které byly nadále objektem nejrůznějších výzkumů. Nález stopy bílkovin oznámili záhy po odběru vzorků pracovníci laboratoře Ústavu biochemie a mikrobiologie na Vysoké škole chemicko-technologické. I přes slibně vypadající výsledky se nakonec ukázalo, že stopy vajec v pojivu nelze prokázat. Tyto závěry vyvrátili pracovníci Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a Akademie věd, jelikož dle nich vejce tohoto typu malty pevnost naopak snižovala.

Došlo také na matematické rozbory, kde bylo spočítáno, kolik vajec by bylo zapotřebí pro stavbu mostu. Na jeden kilogram malty mělo připadnout jedno vejce. Na stavbu jediného pilíře bylo potřeba 300 tun pojiva. Ve výsledku by to znamenalo, že na ukotvení jednoho oblouku by bylo třeba 300 000 vajec a to už je závratné číslo. Vzhledem k tehdejšímu počtu obyvatel Prahy, které činilo okolo 40 000 obyvatel, by přeprava tak velkého množství vajec z okolních měst byla velmi náročná a jistě by se o nich některá z městských kronik zmínila.

LISTOPAD

Sázka s čertem

Ani pověst o tom, jak se čert se sv. Jiřím vsadili, kdo dál dohodí kamenem, nebyla pravdivá a zakládá se na smyšleném příběhu. Jak to se stavbou kostela sv. Jiří ve Velvarech vlastně bylo? Z popudu Jiřího Pechara, velvarského dryáčníka (dřívější označení pro lékárníky), vznikl hřbitovní kostel, kdy ve své závěti odkázal statek za velvarskou branou. Přál si, aby Velvary měly druhý svatostánek. Svým počinem inspiroval i mnohé další obyvatele. Ti se rozhodli učinit totéž a ve svých závětech také odkazovali majetek jako prostředek pro získání přímých finančních darů.

Krátce po Pecharově smrti se velvarští rozhodli, že kostel bude zasvěcen svatému Jiří, tedy jeho jmenovci. Než se podařilo vybrat prostředky na výstavbu kostela, byl zde zřízen špitál pro chudé. Všechny finance se podařilo vybrat až po dlouhých třiceti letech. Stavitelem byl pověřen italský architekt Santini Malvazione a stavba kostela byla dokončena roku 1616.

Od dob svého vzniku až dodnes se budova kostela potýkala s řadou problémů. Jednou byl vyloupen polskou jízdou, později poničen Švédy, zatékalo do něj, dokonce byl i na čas uzavřen. V současné době je kostel majetkem města Velvary a těší se postupným opravám.

PROSINEC

O stříbrňáku z velvarského zvonu

Tímto příběhem zakončujeme sérii pro letošní rok – Příběhy a pověsti z Velvarska. Doufáme, že jste se mnohými z nich inspirovali, třeba se i něco nového dozvěděli. Děkujeme za přízeň a nyní pojďme k pověsti samotné. Zde se dozvíme, jak to bylo se stříbrňákem z velvarského zvonu doopravdy.

Zvonařští mistři si vždy své tajemství dobře střežili a k odlévání zvonů se připisovala i určitá magičnost. K jedné z pověr patřilo, že pokud se do roztavené zvonoviny vhodí mince či klenoty z drahých kovů, zvon bude mít líbeznější hlas. Z technologického hlediska však měkké kovy snižují kvalitu materiálu. Tudíž lze jen těžko předpokládat, že by zvonaři dovolili do slitin cokoli přidávat.

Nelze ovšem historicky doložit, ke kterému zvonu konkrétně se příběh vztahuje, jelikož kostel sv. Jiří měl hned několik zvonů, které byly postupem času buď poničeny nebo odcizeny. O odcizení jednoho ze zvonů a následné náhradě škod existuje dokonce i zápis nejvyššího pukrabství ze dne 4. října 1640:

" Obec velvarská doznává, že přijala 787 zl. 30 kr za 78 centů 90 libr zvonoviny z devíti zvonů od kostelů a záduší, též z dvou cimbálů od hodin při témž městě Velvar r. 1639 od soldátů J. M. C. roztlučených potom sem do měst Pražských přinesené a rozpartykované, kterážto zvonovina zde v Praze optána a z nařízení Jaroslava Bořity hraběte z Martinic nejvyššího purkrabí pražského v rathouzu Starého města Prařského zastavena byvše naposledy do cajkhausu koupena byla v sumě 787 zl. 30 kr. "

O kterém zvonu se v pověsti hovoří, už dnes bohužel jen těžko zjistíme. Víme ale určitě, že zvonařští mistři by nedopustili, aby se do zvonoviny přimíchávaly drahé kovy, které by následně „hlas“ zvonu poničily. Údajně do slitiny přidané mince sloužily pouze k následnému zdobení povrchu zvonů.

 

 

Datum vložení: 9. 1. 2020 8:11
Datum poslední aktualizace: 14. 12. 2020 14:26
Autor:

Úřední hodiny:

PO 8.00 - 11.00 a 12.00 - 17.00

ST 8.00 - 11.00 a 12.00 - 17.00

tel. 315 617 001

Podatelna je v přízemí radnice.

Velvarský Nápadník

senior taxi

Vajíčkobraní 2019 

FILM podívejte se!!!

podívejte se na film

ZPRÁVY Z MĚSTA SMS - PŘIHLASTE SE K ODBĚRU

Přihlaste se k odběru informačních zpráv!

 

 

 

platební portál Středočeského kraje

MAPOVÝ PORTÁL VEŘEJNÉ SPRÁVY

N

 

 

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 1 2 3 4 5
1

Informace

sbírka pro Záložnu
logohttps://i0.wp.com/ciderbohemia.cz/wp-content/uploads/2018/11/irop.png?w=780
GEOPORTÁL MĚSTA VELVARYlogo
UTILITY REPORT
UtilityReport logo
Info ke službě UtilityReport

Hladinoměry a srážkoměr

Zde je možné NOVĚ sledovat HLADINOMĚRY  umístěné v Břešťanech, Beřovicích a ve Slaném

a SRÁŽKOMĚR umístěný na Velké Bučině

Webová kamera

webová kamera

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE:2
DNES:307
TÝDEN:0
CELKEM:1941733

Aktuální počasí

dnes, neděle 5. 2. 2023
oblačno 1 °C -3 °C
pondělí 6. 2. zataženo 1/-3 °C
úterý 7. 2. oblačno 1/-4 °C
středa 8. 2. jasno 2/-3 °C

mpsv