Alberto Vojtěch Frič a jihoameričtí indiáni českého původu v Paraguayi

Alberto Vojtěch Frič a jihoameričtí indiáni českého původu v Paraguayi

 Na tu podivuhodnou návštěvu jihoamerického indiána ve Velvarech na jaře 1909 upomíná fotografie, která byla otištěna až za druhé světové války v časopise Pestrý týden(1943). Tenkrát tam vycházely na pokračování vzpomínky zestárlého cestovatele Alberta Vojtěcha Friče (1882–1944) a jedna část seriálu se jmenovala 

„Indiánský Guliver, který jel vyzkoumat Evropu“. Onen Guliver byl Čerwuiš Piošád Mendoza z kmene Čamakoko.

Čamakokové na začátku dvacátého století ještě putovali jako nomádi po obrovských pustinách Gran Chaka na pomezí Paraguaye a Bolívie, lovili, hledali lesní plody a v období sucha vodu. Jejich život řídily odvěké zvyky a rituály, ale současně se zvědavostí přihlíželi, jak po řece Paraguay i do těchto odlehlých končin přijíždějí první parníky a jak se na pobřeží usazují bílí osadníci a podnikatelé a zakládají tam dřevorubny a dobytkářské farmy.

Frič mezi Čamakoky poprvé přišel ve dvaadvaceti letech, v roce 1904, a pak se tam ještě několikrát vrátil, naposled v roce 1912. Snažil se poznat jejich kulturu, zkoušel s nimi žít jejich způsobem. Našel mezi nimi přátele a také svou první lásku – dívku jménem Lorai. Byli spolu jen krátce, ale z toho vztahu se narodila dcera. Dostala dost neindiánské jméno Hermínia a dožila se 21. století. Asi už nezjistíme, jestli Frič o její existenci vůbec věděl – narodila se až po jeho odjezdu. Mnoho let poté, v roce 1922, se oženil v Čechách a měl syna. Jeho česká rodina o paraguayské linii nevěděla až do roku 2000, kdy stařičkou Hermínii objevilina severu Paraguaye čeští filmaři ve vesnici Puerto Esperanza, kde jsou Čamakokové už dlouho usedlí. Další překvapení nás čekalo, když jsme se dozvěděli, že měla sedm dětí a že její paraguayská rodina čítá už v pěti generacích na dvě stě lidí! Začali jsme si psát a v roce 2002 jsme se s manželem (Fričovým nejmladším vnukem) vypravili se na nové příbuzenstvo podívat.

Lidé vypadali stejně jako na fotografiích před sto lety, ale jejich život je zcela odlišný. Jejich loviště v průběhu 20. století vykáceli, oplotili a všude se dnes pasou masná plemena skotu. Indiánům byla ponechána jen malá území kolem pěti vesnic na nehostinném říčním pobřeží, v záplavové zóně, kde se nedá pořádně nic vypěstovat. Muži loví ryby nebo se nechávají najímat na hrubé práce na dobytkářských farmách, jiné pracovní příležitosti tam nejsou. Lidé byli zvyklí po staletí vyrovnaně žít v symbióze s přírodou, dnes potřebují peníze, aby si nakoupili základní potraviny, oblečení, aby mohli posílat děti do školy. Po nějakém čase vzájemného poznávání jsme se domluvili, že zkusíme něco málo změnit pomocí z České republiky. V roce 2004 jsme založili spolek Checomacoco (název vymyslel jeden z Fričových indiánských vnuků – má znamenat Čamakokové s českou krví) a vybrali jsme peníze, abychom splnili jejich přání mít vlastní hovězí dobytek. Základní stádo 140 krav a 3 býků se za ty roky rozrostlo, chovají se také koně, ovce a kozy. Podpořili jsme nadané děti, které vystudovaly zemědělské učiliště a některé dokonce vysokou školu. Podáváme pomocnou ruku v případě závažných zdravotních problémů. Na WhatsAppu mám dnes víc indiánských kontaktů než těch českých. A také už roky podrobně zkoumám a zpracovávám Fričův životopis, nejen jeho léta mezi indiány.

Ale vraťme sedo Velvar roku 1909. Frič na podzim 1908 přijel po dvou letech v Jižní Americe do vlasti a přivezl sebou Čerwuiše, který trpěl vyčerpávajícím onemocněním, stejně jako zbytek jeho kmene. Že se jedná o tehdy málo známý druh tropických parazitů, se zjistilo až v Praze. Čerwuiš se totiž nabídl, že by chtěl být pokusnou osobou a odhodlal se jet s Fričem do „civilizace“ hledat původ nemoci a možnost léčby pro jeho kmen. Shodou různých náhod spolu projeli půl Jižní Ameriky, aniž našli lékařskou péči, přepluli oceán a dorazili až do Čech. Pomocí silného projímadla se zde Čerwuiš zbavil zdravotních problémů (a po návratu tak Frič vyléčil celý kmene). Skoro rok spolu bydleli v Praze v Náplavní ulici a Frič ho sebou bral i na svoje přednášky, kterými vydělával na jejich živobytí a hlavně na zpáteční cestu do Ameriky (odjeli v srpnu 1909).

Vystoupil několikrát v Praze, ale nejraději jezdil do menších měst, kde vždycky našel vnímavé a nadšené publikum. Byl charismatický a vtipný vypravěč a navíc výklad o svých cestách a o životě indiánů provázel „světelnými obrazy“ – což byly kolorované diapozitivy promítané ve speciálním zařízení zvaném skioptikon neboli laterna magika. Byla to velká dobová móda, předchůdce biografu. Tam, kde dosud nebyla zavedená elektřina (sokolovny, klubovny spolků apod.) se skioptikon prosvěcoval pomocí éteru a kyslíku. Trochu nebezpečný přístroj obsluhoval a obrázky promítal Josef Vojta z rodinné firmy v Praze, která vyráběla a pronajímala nejen skioptikony, ale hlavně velkoformátové fotoaparáty. Na obrázku z Velvar promítač stojí vedle Čerwuiše, který má v náručí dítě.

O památeční momentce z Velvar nevíme nic jiného, než že byla vyfotografovaná 18. dubna 1909, jistě u příležitosti konané přednášky. Možná někdo z čtenářů pozná dům, před kterým skupina stojí, nebo někoho z dětí – budeme rádi za informaci. Při hledání těchto podrobností jsem se seznámila s Ing. Jitkou Kůrkovou z Městského muzea, a tak vznikl nápad zopakovat zde Fričovu přednášku se světelnými obrazy, pronesenou přesně ve stejný den před 115 lety. Jste srdečně zváni do sálu Městského muzea Velvary, 18. dubna 2024 v 19 hodin!

Yvonna Fričová