Toč, kolo, toč

V rytmu Afriky

   V pátek 5. června se ve velvarském muzeu uskutečnila vernisáž výstavy TOČ.KOLO.TOČ výtvarnice Marcely Vichrové. A každý kdo ten večer kvůli úmornému vedru návštěvu programu vynechal, přišel o neobyčejné vystoupení skupiny zdravotně postižených AJETO z pražské Krče, o zajímavou reflexi uměleckého života v 21. století v podání autorky výstavy a v neposlední řadě o výborné koláčky, které se staly nedílnou součástí těchto akcí.

Vadu na kráse mohla snad jen způsobit drobná nepříjemnost, kdy paní Vichrová dorazila i s hudebním ansámblem o dvacet minut později. Chtělo by se říci, že za všechno může horké počasí, protože i obyvatelé Velvar raději posedávali venku na lavičkách, než by se zašli zchladit do muzejní budovy.  

 Soubor AJETO doprovodil „povídací část“ vernisáže, která se tradičně konala v nádherném secesním sále. Tentokrát jím však zněly pohádkové a filmové písně vyťukávané na bubínky a různé další nástroje, přičemž o základní rytmiku se postaraly klávesy. Nepamatuji si jméno dámy, která těleso vede, avšak nelze ji než obdivovat. Dvakrát týdně cvičí s členy jednotlivé písně, a protože mají problém se zapamatováním textů, zpívají  jen refrény. Samozřejmě ona musí melodie nejprve upravit, aby působily příjemně a měly nějakou hudební logiku. Ve finále proto celé vystoupení vyznělo mile a za sebe dodávám, až dojemně. Dokázat naplnit život lidem, kteří by jinak žili zavření mezi čtyřmi stěnami, a pojmout jejich činnost tak, aby rozdávala radost druhým, je skutečně úctyhodné.

Marcela Vichrová jejich zapojením jako by symbolicky předznamenala skutečnost, že i ona se ve své tvorbě vymyká, o čemž se mohou návštěvníci přesvědčit v přízemních výstavních prostorách. Z jejích obrazů promlouvají africké motivy zachycené tuší, jsou hranaté, někdy obludné, někdy něžné, ale ze všech čiší originalita a touha po vlastním sebevyjádření. Poznámka v curriculum vitae hovoří o jisté nezařaditelnosti umělkyně, s níž se trvale potýká. Samozřejmě v českém prostředí na všechno potřebujeme škatulky, a když se do nich něco nevejde, máme tendenci to šmahem zatratit. Nejprve si však prohlédněme a pak suďme. A právě to je možná nejdůležitější vzkaz, který velvarská výstava zanechává.

Martina Bittnerová