Malí výletníci ve Velvarech

Malí výletníci ve Velvarech

     Náš výlet do Velvar byl naplánovaný od Velikonoc, kdy jsem v Muzeu Velvary byla se svou vnučkou Nikolkou, která chodí do první třídy. I když jsem v muzeu byla mnohokrát s dětmi ze školky z Hospozína na vzdělávacích akcích, výstavách i soutěžích, zaujaly nás vystavené exponáty z historie Velvar a okolí. A také nás potěšilo to, že si návštěvníci mohou osahat a vlastníma rukama vyzkoušet, co dělali a dokázali vymyslet naši dávní předkové. Jak zpracovávali obilí, aby se mohli více najíst, jak vyráběli kamenné nástroje, aby si ulehčili práci…

      Dětem jsem o našem velikonočním výletu vyprávěla, ukázala obrázky z Velvar a všichni předškoláci se na výlet těšili. S paní ředitelkou naší školky jsem se domluvila, že výlet bude pro nejstarší děti a že nám tedy paní Lenka Iblová objedná malý autobus pro dvacet dětí. Pokud nebudeme mít v den odjezdu autobus plný, pojedou děti prostřední a  volná místa doplní předškoláci z Koťátek.  Mladší kamarádi věděli, že si do oběda půjdou hrát dolů do školky.

     Ve středu 22.dubna 2015 měla ranní službu kolegyně Pavlína a překvapilo ji, že děti ráno přišly s batůžky a bylo na nich vidět, že se na výlet těší, ačkoli předešlý den jsme byli všichni linkovým autobusem na malém výletu ve Slaném. Všichni jsme se u Rybiček sešli v 7.30 a děti dostaly od paní kuchařky Líby svačinu a pití do lahviček. Jen dvě maminky a jejich malé slečny se trochu opozdily, ale slíbily, že se příště polepší. Inu, holky. Asi se chtěly všem líbit a déle se oblékaly a česaly.

     Protože si vždycky necháváme časovou rezervu, všechno jsme s Pavlínou a Líbou zvládly. Pavlína malé děti dovedla dolů do školky a přivedla předškoláky Maxe a Terezku, kteří jeli  s námi. Líba se mnou dohlížela na děti v šatně, aby bylo vše v pořádku. Oblečení, kapesníky, svačiny, pití, batůžky a reflexní vesty pro první a poslední dvojici děti. Pět minut před osmou hodinou stálo 19 dětí, kuchařka Líba a učitelky Pavlína a Eva před budovou a nedočkavě jsme všichni vyhlíželi autobus. Bylo osm a autobus nikde. Najednou mě napadlo: „A nestojí dole u školky?“ Vyrazili jsme z kopečka a hned jsme viděli, že autobus už na nás čeká. Děti vesele pozdravily pana řidiče, nasedly a připoutaly se rychle bezpečnostními pásy. Kolegyně Pavlína je pohotově vyfotografovala naším novým školkovým fotoaparátem, který máme jako sponzorský dar. Hurá! Jedeme na výlet!

     Cesta ubíhala rychle, pozorovali jsme změny v jarní přírodě a připomenuli jsme si, že je Den Země. Kubíček kamarádům vyprávěl, jak byl s rodiči úklidové na akci k tomuto dni. Máme také na nástěnce od jeho maminky zajímavé fotografie. Moc chválím. Když je dobrá spolupráce s rodiči, i děti se víc naučí. Doma i ve školce.

     Do Velvar jsme přijeli Pražskou bránou, která byla součástí opevnění města. Koncem 16.století bylo královské město Velvary chráněno čtyřmi branami a mělo i malou postranní branku zvanou fortnu. Hradby byly zpevněné na několika místech masivními baštami a nechyběly vodní příkopy. Pokud někdo chtěl do města, musel přes dřevěné mosty a lávky.

Naši předkové určitě věděli, proč má být město dobře opevněné. Město, které je nedaleko památné hory Říp, vzniklo nejprve jako osada na staré zemské stezce, která vedla z Prahy do Saska. První písemná zmínka o Velvarech pochází z roku 1282, povýšení na město je z roku 1482. Tolik k historii, aby i rodiče věděli nějaké základní informace.

     Pan řidič nám zastavil u muzea, které je ve starém měšťanském domě ze 16.století v Pražské ulici. Stačilo vystoupit, přejít přechod pro chodce a zazvonit na vstupní zvonek. Ing. Jitka Kůrková nás očekávala a zavedla nás do krásného secesního sálu, kde se konají koncerty, přednášky a další zajímavé akce. Je zde také krásná výstava obrazů Jiřího Karse. Děti odložily batůžky, bundy a čepice na židle a prohlídka muzea mohla začít.

     V první místnosti děti nejvíce zaujala kostra pravěkého člověka, který měl neporušené zuby. Děti správně poznaly, že to bylo díky zdravé stravě bez mlsání sladkých jídel. Ostatně tehdejší lidé cukr neznali a navíc si zuby posilovali pečlivým kousáním přírodních potravin, které mnohdy nebyly dobře tepelně upravené a tedy i tuhé. Děti pozorně sledovaly zajímavé vyprávění paní Jitky Kůrkové a slyšely i informaci, jak si lidé dříve mohli čistit zuby. Pokud děti něco chtěly vědět, ptaly se a také odpovídaly na naše zvídavé otázky. Musím pochválit Adama, Viktorku, Kubu, Maxe, Filipa, Michala a další děti, že dokázaly správně pojmenovat mnohé exponáty vystavené ve vitrínách či volně v muzeu, vysvětlit jejich účel a použití. Tak třeba kluci si pozorně prohlíželi velké zámky a klíče, zbytky starých mečů, ostruhy k jezdeckým botám či vykopávky z doby kamenné a bronzové. Všechny děti si mohly vyzkoušet typickou mužskou práci, tady vyvrtávání otvoru do kamenné sekyrky. Děvčata usilovně zkoušela drtit obilí mezi kameny. Nakonec se všichni shodli na tom, že dřívější lidé si určitě vážili víc jídla a že nebylo lehké ho získat. A určitě ho nikdo nevyhazoval.

     Když jsme si prohlíželi veliký buben, který sloužil k verbování vojáků, zajímal mě materiál, z něhož byl buben vyrobený. Dřevo děti poznaly rychle, ale do čeho se bubnovalo?

S paní Kůrkovou jsme trošku napovídaly, děti usilovně přemýšlely a nakonec se dopátraly, že je na bubnu natažená zvířecí kůže. Paní Kůrková podotkla, že na zpracovanou kůži lidé dříve i psali. Děti zaujaly i staré mince, stříbrné a měděné. Od paní Kůrkové se děti dozvěděly, že malým penízkům se říkalo měďáky. Na dotaz, kdo zná písničku Ó, Velvary, jsem musila přiznat, že ji děti neumí. Dostali jsme za „domácí úkol“ ve školce se ji naučit. Paní Jitka dětem vyprávěla, jak známá písnička vznikla a ukázala nám na obrázku hostinec, který jsme si potom prohlédli na náměstí.

     Když si děti prohlížely dávné nástroje, poznaly srp a paní Kůrková jim prozradila, že je bronzový. Když děti objevily na podlaze pod skříňkou okovy a pranýř pro nehodné lidi, pochopily naše vysvětlení, že dělat něco špatného se trestalo i ve středověku. Zlobit a ubližovat ostatním se prostě nemá. To věděli lidé i v dávných dobách.

     Děvčata si se zájmem prohlédla zbytky cínového nádobí a dřevěné formy na perník a máslo. S kolegyní Pavlínou jsme také pozorně poslouchaly, fotografovaly a měly velkou radost, jak jsou děti ukázněné, soustředěné a že doslova hltají zajímavé vyprávění paní Jitky Kůrkové.

      Ve druhé místnosti byly exponáty z doby, která byla nám všem daleko bližší. Staré školní lavice, kalamáře na inkoust, husí brky na psaní, kovová pera a dokonce skleněné pero. Jen jsme děti upozornily, že psaní dříve nebylo jednoduché a kdo to dobře neuměl, dělal kaňky a asi musel úkol přepisovat. Dětem jsem ukázala i černou tabulku na psaní v dřevěném rámečku a paní Kůrková vysvětlila, že je z břidlice. Některé děti si hned vzpomněly, že břidlici viděly včera ve Slaném na střeše kostela sv. Gotharda a že je to zvláštní kámen, který se dá rozštípat na slabší destičky. Když jsme si prohlíželi staré čítanky, zajímalo mne, jestli děti poznají některá tiskací velká písmena. Předškoláci nás mile překvapili, že společně správně pojmenovali mnoho písmen. Pochvala od paní Kůrkové je potěšila.

     Pod sklem viděly děti staré hudební nástroje. Housle, klarinet, trubku. Byla tam i taktovka pro dirigenta, ale tento název jsme dětem musely prozradit. Co zaujalo několik kluků? Obraz ženy, která byla bez oblečení, aby si ji mohli kupci prohlédnout, jestli je zdravá a není zraněná. Matěj a Denis si ji také důkladně prohlédli a přidali se k nim další kluci. Když jsme si vysvětlili, že části lidského těla známe všichni a lékař se také na lidi dívá, nebudil u dětí obraz už takové překvapení.

     Děvčata se soustředila kolem starého šlapacího šicího stroje, podívala se i na jehelníček v krásné krabičce s vyšívaným víčkem. Prohlédli jsme si i figurínu dámy v šatech a jiná dáma stála za paravánem, potaženým sametem, aby se mohla nerušeně převléci. Děti pochopily, že tato zástěna sloužila lidem jako soukromí a sáhly si na hebký samet, který byl pomalovaný květinami.

     V krásné staré skříňce byly malé antické sošky z bílého materiálu a paní Kůrková nás poučila, že tyto repliky jsou vyrobené z biskvitu, což je porcelán bez glazury na výrobu drobných plastik. Na skříni byla socha ze stejného materiálu, který jsme viděli v zámecké kapli na Smečně. Připomněla jsem dětem, že tento kámen, který používají sochaři, se jmenuje alabastr. Jinak děvčatům se líbily krásné vějíře a slíbila jsem jim, že si je vyrobíme ve školce aspoň z papíru a zkusíme si, jak se s nimi dámy ovívaly, když jim bylo horko.

     Protože byl čas svačiny, děti si šly sednout do secesního sálu a vzaly si z batůžků housky a pití. Mohly si podle chuti vzít kolečka mrkví a kedlubnů. Při svačině jsme si prohlíželi obrazy i krásný štukovaný strop. Kdy se nám to stane, abychom měli svačinu v tak krásném sále?

      Po svačině děti řekly paní učitelce Pavlíně, co by měla zapsat do návštěvní knihy. Tedy své dojmy z muzea, co si jim nejvíce líbilo. Někteří kluci kladně ohodnotili krásný obraz s nahou otrokyní. Inu, který mužský se rád nepodívá na hezkou ženu? Jinak děti dokázaly říci své zážitky a chválily hodně exponátů. Mnoho dětí uvedlo, že se jim líbila kostra člověka.  S paní Jitkou Kůrkovou jsme se vydali na prohlídku další budovy, která je součástí muzea. Do Galerie na špýcharu jsme šli přes náměstí a děti viděly nejen Mariánský sloup, ale i Panskou hospodu, kde kdysi hodoval společensky výše postavený návštěvník a přišel o své úspory. A pak smutně mohl zpívat: „Ó,Velvary, kde jsou mé tolary?“

     V galerii je etnografická expozice a také obrazy akademického malíře Jiřího Corvina. Opět jsme zde děti fotografovaly, aby i rodiče mohli posoudit, co děti viděly, až uslyší jejich vyprávění. Také zde si děti rozšířily svoji slovní zásobu. Vědí, co je trdlo, tlouk na praní prádla, valcha, jak vypadaly staré pračky, ždímačky a žehličky. Mohly si prohlédnout i kolovrátek, na němž se zpracovávala příze na tkaní látek. Prohlédly si vyšívaný ubrus i bílé oblečení s červenou výšivkou. Líbila se jim starodávná dřevěná kolébka, velikonoční kraslice a řehtačka. Připomenuli jsme si tradice velikonočních svátků, jak kluci chodili s řehtačkami, když zvony na Velký pátek odletěly do Říma. Protože v expozici se připomínalo hodně starých řemesel, děti zazpívaly písničku o řemeslnících „Jsou mlynáři chlapi“ a řekly říkanku „Tluču, tluču mák“. Paní Jitka je pochválila, zatleskala jim. Protože se známe hodně let, pochvalně podotkla, že vozím do muzea vždy velice šikovné děti, které mají hodně znalostí. Na tomto místě bych ráda pochválila svou současnou kolegyni Pavlínu, že se mi s ní velice dobře spolupracuje. Je to tím, že máme na děti stejné požadavky, jsme důsledné a chceme je dobře připravit do školy. Jsme obě rády, že jsme si mohly vyzkoušet, jak bychom spolu dokázaly učit děti. Musím poděkovat také paní ředitelce, že jsme se domluvily na současných personálních změnách, abychom získaly zkušenosti i s učitelkami ostatních tříd. Každá zkušenost v práci učitelek je dobrá, pokud přináší možnost srovnávání, poučení a je ve prospěch dětí. 

Když jsme vyšli na zajímavě upravený dvůr u galerie, poděkovali jsme paní Jitce Kůrkové za perfektní profesionální vyprávění, rozloučili jsme se a doufáme, že naše návštěva přiláká i další návštěvníky, až si přečtou můj článek.

     Dětem jsem ukázala budovu ZUŠ a vedlejší historický dům s fortnou, kudy přicházeli pěší do města. Malebnou starou uličkou jsme došli na náměstí a zblízka jsme si prohlédli Mariánský sloup, který byl postaven na ochranu před pohromami a nemocemi po morové nákaze, která v roce 1713 silně postihla obyvatele Velvar.

     Od morového sloupu jsme se znovu podívali na budovu Panské hospody. Dříve zde stál renesanční hostinec, který vyhořel a k němu se váže příběh, který dal vznik známé písničce. Vedle byla Roudnická brána, která je zbořená. Na náměstí se děti dověděly další informaci.  Víte, co jsou to kočičí hlavy?

     Děti zapózovaly na náměstí na poslední snímky z Velvar a nastoupily do autobusu plny hezkých zážitků. Musím děti pochválit, jako skvělé výletníky. Dodržovaly všechna smluvená pravidla v autobuse i v muzeu a myslím, že jsme si všichni tento výlet užívali v pohodě. Děti i obě učitelky. Děkuji Jitce Kůrkové a Pavlíně Jindřichové a těším se na naše další společné akce.

22.dubna 2015                                                                                                   Eva Štanclová