Velvarské hospody jednotlivě (Mm)
Muzejní mozaika.
Soupis velvarskými hospodami, hotely, pohostinstvími, ... napříč historií.
Děkujeme všem předem za doplnění nebo upřesnění informací.
*
NA ZAČÁTKU BYLA HOSPODA,
A TO NEJEDNA. TRADUJE SE, ŽE MĚSTO VELVARY BYLO ZALOŽENO NA KŘIŽOVATCE DŮLEŽITÝCH OBCHODNÍCH CEST. ANO, KUPCI SI PO CELODENNÍ POUTI Z PRAHY CHTĚLI ODPOČINOUT, TAKŽE TU VZNIKALY NEJPRVE VELKÉ HOSTINCE, TAKY TRŽIŠTĚ, POSTUPNĚ OSADA SE SPOUSTOU ŘEMESLNÍKŮ, ZKRÁTKA VELVARY. POHOSTINNOST BYLA PRO ZDEJŠÍ KRAJ TYPICKÁ OD NEPAMĚTI A TY ZMIŇOVANÉ RESTAURACE BYLY CELKEM TŘI. ONY, I KDYŽ VÍCEMÉNĚ PŘESTAVĚNÉ, TU STOJÍ DODNES. JSOU TO STARÉ ZNÁMÉ: PANSKÁ HOSPODA, REDUTA A ZLATÁ HVĚZDA. K NIM SE DŘÍVE NEBO POZDĚJI PŘIPOJOVALA DALŠÍ OBČERSTVOVACÍ ZAŘÍZENÍ, A TO OD MALÝCH HOSPŮDEK PO VELKÉ HOTELY. KTERÉ TO KONKRÉTNĚ BYLY? ZNÁME JE VŠECHNY? VÍME, KDE STOJÍ NEBO STÁVALY:
*
„CELNICE“; „ŠENKHAUS“; „HOŘEJŠÍ ŠENKHAUS“ - BÝVALÉ ČP. 130 (staré číslování)
„Celnice“ stávala na rynku, na místě dnešní „ Velvarské Záložny“ -> čp. 224 a „proslavil“ ji především mistr Santin Vlach Malvazione (Svatoš, Malvazyon, …), jehož dům sousedil s obecní Celnicí, kde bylo možné, vedle vybírání cel, mýtného, tržného, různých naturálií atd., se i občerstvit. Ano, Santin byl temperamentní Ital, tak trochu rebel, ale především vynikající stavitel, který, jak známo, vybudoval ve Velvarech především: Kostel svatého Jiří, přízemní část radnice, pivovar, měšťanský dům Bártovský - čp. 7 i kamenný náhrobek se znakem zeleného stromu a hvězd na velvarském hřbitově, který připomíná, že mu v roce 1615 zemřela manželka Anna i dvě děti. Bohužel. A přezdívku Malvazione (malvaz –> silné a sladké víno) mu dali Velvarští kvůli jeho hojné konzumaci vínka:
„V roce 1622 bylo provedeno účtování se šantánem Malvazyonem. Za kostel sv. Jiří měl ještě dobírati 15 kop, za opravu městských zdí, cihelny, Celnice a za postavení pivovaru, zaplatila sice obec zedníkům, Santinu však za dohled a nádobí náleželo ještě 40 kop. Byla mu tedy obec dlužna 55 kop, ale Santin nedostal ani groše. Celá tato pohledávka byla mu sražena na jeho dluh za víno Evy, šenkýřky vín obecních v Celnici. (V Celnici taky jednu dobu točíval pivo pan Řezáček.) Mistr Svatoš si totiž rád a často, zaskočil do Celnice na číši dobrého vína. A když tento bodrý muž v roce 1626 zemřel, zdědila po něm jeho pozůstalá dcera Zuzana jen zadlužený dům na rynku, více nezbylo.“
Ale zbylo!
SANTINOVSKÝMI VELKOLEPÝMI STAVBAMI SE VELVARY PYŠNÍ DODNES.
Zdroje: Dr. Rudolf Čermák: Velvary před a v začátku třicetileté války; Archiv Městského muzea Velvary.
*
„U ZLATÉ HVĚZDY“; „U HVĚZDY“; „U ŽÁBŮ“ ČP. 111
1517 – nejstarší dochovaná zmínka o domě čp. 111. Jeho majitelem je Ondřej Sušický a jeho manželka Marta.
1611 – kupuje dům Ondřej Žába Mělnický se svou druhou manželkou Zuzanou z Bukové.
Domovní znamení čp. 111, tj. v kartuši žena, stojící na hadu a držící v pravé ruce kříž a v levé kalich. To vše (respektive reliéf) opatřené iniciálami OZM je k vidění i v kostele sv. Jiří, což dokládá zásluhy Ondřeje Žáby Mělnického o tento jedinečný velvarský kostel.
1557 – patří dům Mikuláši Hromádkovi, který býval městským konšelem.
1721 – Václav Tatýrek prodal Janu Richtrovi a Václavu Cedrichovi, cechmistrům řemesla řeznického místo mezi svým domem a stavením Matěje Hovorky, ležící od přední zdi té strany od rynku a k zadním někdy bývalým vratům aneb tam stojícímu skruží pro vystavění masných krámů za 43 zl.
Začátkem 20. století, v předválečných letech první světové války tu býval zájezdní hostinec nazvaný „U hvězdy“, který vedl Alois Hracha. Dobře viditelná vývěska hlásala nad vchodem, že se tu nejen dobře najíte, napijete, ale i vyspíte. Ano, formani se tu ubytovávali, aby si odpočinuli od náročného cestování, podobně jako i jejich koně, kteří měli ve dvoře prostorné stáje, v nichž se posilňovali před další cestou. Denně tu zkrátka bylo rušno, vystřídala se spousta lidí, … Ti kromě vozů plných zboží přiváželi i zprávy z různých krajů, cest i obcí. Vyprávěli si je v šenku u dobrého piva. A u těchto „zpravodajských schůzek“ nikdy nechyběl jistý pan Beránek, který tu fungoval jako jakýsi „hausknecht“ (podomek). -> On napřed všechny novinky pilně vyslechl a pak je horlivě předával dál, dalším hostům, aby se taky oni dozvěděli, co je nového ve světě a při tom v hospůdce trochu déle pobyli a více tu utratili.
1909 - vznikla v čp. 111 iniciativa hostinských, vedená hlavně Aloisem Hrachou, zasazující se o postavení pivovaru ve Velvarech. Akce to však byla bezvýsledná, protože každý prozíravý člověk si dříve nebo později uvědomil, že nějaký malý pivovárek, na velký by se nesehnal kapitál, by tu poč. 20. století už neprosperoval. (Nicméně v roce 1615 prý ve Velvarech fungovaly dva pivovary. Jeden z nich byl na místě domů: 260, 261, 262 a přestalo se v něm vařit v roce 1869. Druhý pivovar byl v čp. 7. Pivo se v něm vařilo ještě v roce 1620.)
1927 – své hostinské služby ve Hvězdě inzerují Pavlusovi (František Pavlus nebo Paulus).
Restauraci v čp. 111 vlastnil také pan Horovic, pan Krása nebo RaJ, tj. Restaurace a jídelny.
Obchod si tu otevřel: Jan Škoch – potraviny (koloniál) a František Pachman – zelinářství. Eckertovi tu prodávali knihy a časopisy. Oldřich Pátý drogistické zboží, Šubrtovi taky a k tomu i obstarávali sběrnu prádla. V čp. 111 fungovala ve své době čistírna a mandl. A švec Václav Tomek (Tomka) šil ve Hvězdě boty.
Reliéf hvězdy v omítce krásného rohového domu s podloubím (původně renesančního) zářil nápaditě, jak na náměstí, tak i do Pražské ulice. V současné době má čp. 111 novou omítku a v přízemních prostorách domu funguje velká drogerie.
Zdroje: Rudolf Čermák: Velvary před a v začátku třicetileté války; R. Čermák: Místopis města Velvar; Archiv Městského muzea Velvary.
*
„PANSKÁ HOSPODA“; „DOLEJŠÍ ŠENKHAUS“; „OBECNÍ ŠENKHAUS“; „OBECNÍ HOSPODA“; „NOVÁ HOSPODA“; „VELKÁ HOSPODA“; „U ČERNÉHO LVA“ ČP. 10
1510 – z tohoto roku pochází nejstarší dochovaná zmínka o čp. 10. Tehdy patřil řezníkovi Václavu Karlovi a jeho manželce Anně.
1579 – Mikuláš Zuppa, pekař s manželkou Annou prodali Vítu Pšovskému z města Hradčan za 1250 ss. m. čp. 10.
1583 – zemřel Vít Pšovský a jeho manželka Dorota pojala za manžela Jiříka Nápravu. (1591 – počátek sporu o ztracených 996 stříbrných říšských tolarů s Jáchymem z Bílé a na Svinčicích i s Jetřichem z Bílé, který trval přes deset let.)
1599 – Pavel Luňák z Podskalí si bere za manželku Dorotu Pšovskou, vdovu po Václavu Kavalovi.
1601 – Tobiáš Chladno, rychtář městský uvedl dle nařízení purkmistrovského Jana Jetřicha z Bílé v dům Doroty Luňákové a za zvod a zmocnění od něho přijal 1 kopu. Do trhové knihy bylo vloženo, že Jan Jetřich z Bílé v Ústí nad Labem s manželkou Annou roz. Valatkovou z Klenče uveden byl následkem rozsudku apellací pro dluh 996 ss. m. v dům Doroty manželky Pavla Luňáka J. M. C. pixešponera (nabíječe pušek).
1601 – Jan Jetřich z Bílé prodal týž dům za 996 ss. m. Matouši Pintnerovi a jeho manželce Evě.
1601 – Rozsudek apellačního soudu, dle něhož Jan Jetřich z Bílé byl uveden v dům Doroty Luňákové, byl rozhodnutím J. M. císařské roku 1601 zrušen a Dorota Luňáková byla zpět do domu toho od Jeronýma Karáska, rychtáře městského uvedena.
1602 – Manželům Luňákovým povoleno v jejich domě vyčepovat sud vína, který jim daroval rytíř Jan Vřesovec z Vřesovic a na Podsedicích z útrpnosti, že těmi soudy byli k velkým škodám přivedeni.
1602 – Pavel Luňák J. M. C. pixenšponer s manželkou Dorotou prodali dům svůj na rynku obci města Velvar za 2600 ss. m. Tento majetek obce k hostinské činnosti je pronajímán. Jedna místnost v patře je radní.
1609 – Nájemcem šenku vína v obecním domě se stal Jiřík Hobl.
1614 – Dolní šenkhaus. Dorota Pšovská, manželka Havla Medka, měšťana Nového města Pražského kvituje pp. konšely za 100 ss. m. posledních to grunt. peněz za Dolní šenkhaus.
1623 – Obec prodává dům obecní v rynku Adamu Vernartovi (Vernertovi) a manželce Dorotě za 2400 ss. m. AV neplatil splátky, a tak …
1626 – Purkmistr, rada, starší obecní i veškerá obec města Velvar prodali nejvyššímu purkrabímu Království českého Adamovi z Valdštejna za nízkou cenu dům čp. 10, a to proto, aby si vysokého státního úředníka zavázalo. Chtěli získat příznivce a vlivného člověka… Po Adamovi dědil jeho syn Karel Ferdinand.
1627 – Učiněn účet s Adamem Vernartem v příčině domu čp. 10, obci někdy náležejícího a jemu r. 1623 na podzim prodaného a zpět zase postoupeného. Dům prodán za 2400 ss. m. Závdavku dal Vernart 300 ss. a když se vše spočítalo, co byl Vernart obci dlužen, měl ještě po odevzdání domu zpět obci doplatit 283 ss. 37 gr. 10 bílých peněz.
1639 /30/10/ – když vtrhli do Velvar Švédové, nechal jejich generál Banner zapálit město. Dům utrpěl velké škody; po vyhoření se během padesáti let zcela zřítil.
1693 – Primátor navrhl stavěti obecní dům, poněvadž cizí lidé nemají zde žádného pohodlí a je v hospodách přijímati nechtějí. Původní majitel Karel Ferdinand z Valdštejna na dům asi zapomněl; nastaly problémy získat ho zpět do vlastnictví Velvar, nicméně podařilo se.
1696 - Primátor přivezl s sebou z Prahy Pavla Ignáce Bayera, zednického mistra a znamenitého stavitele baroka, se kterým byla na stavbu domu Valdštejnského učiněna smlouva. A do dvou let byla barokní budova postavena /1696-98 (6.4.1696)/ podle návrhu tedy už známého barokního stavitele Pavla Ignáce Bayera. Stavba stojí na dominantním místě vyhořelého renesančního hostince, k němuž se váže příběh, který dal vznik známé písni „Ó, Velvary“. Nově postavené hospodě se zprvu říkalo Velká. Byl tu ponechán původní projezd a přízemí hostinská místnost.
1739 – Panská hospoda.
1786 – Za 1200 zl. koupil Panskou hospodu František Štumpf. U černého lva.
1795 – Prodal Frant. Štumpf Panskou hospodu Josefu Durasovi za 1400 zl.
1816 – František Linke nájemcem městské vinárny ve Velvarech.
V hořejším poschodí mělo město radní světnici a kancelář úřadu purkmistrovského. Šenkhaus tedy vlastně sloužil za radnici. Hostinským domem byl, jak zápisy městské svědčí, od století 16. až do let devadesátých století 19.
Volně stojící patrový hostinec, dvoukřídlý, vybudovaný na půdorysu písmene L je krytý valbovou střechou s lomením ve střední části. A sedlovou střechou je krytá jeho mansarda, navazující na střední rizalit. Fasády pravidelně člení lizénové rámce a obdélná, tabulková okna. Průjezd je klenutý (valená klenba s trojbokými výsečemi) z konce 17. st. Pražským barokním architektem Pavlem Ignácem Bayerem, byl v pozdějších obdobích stavebně upravován.
1933 koupila Městská spořitelna ve Velvarech budovu Panské hospody a chtěla ji zbourat. Kvůli protestům, neuskutečněno.
Názvy (hospody) čp. 10
1602-1626 – se užívá název Dolejší (Dolní) šenkhaus nebo Obecní šenkhaus
1626-1696 – Valdštejnský dům Valdštýnský dům
1698 – Obecní hospoda nebo Nová hospoda
Název Panská hospoda se do mluvy lidu mohl dostat už po roce 1698, kdy patřila Adamovi z Valdštejna, ale v písemném záznamu je uveden až v roce 1786, kdy byla hospoda v soukromých rukách.
1832 – Bylo v Panské hospodě sehráno první ochotnické divadelní představení a v letech 1861-1863 zde vyvíjelo svou divadelní vlasteneckou činnost studentské ochotnické divadlo.
1879 – Ještě i před tímto rokem se hráli v malém sále čp. 10 loutkové divadlo.
1890 – Skončilo tu provozování hostinské činnosti a tehdy se dům nazýval U černého lva. Hostinským tu býval Václav Kedl.
Po zrušení hostince se dům stal obytným – činžovním. Bydlelo se v patře. Zdeněk Kratochvíl (1865-1942), akademický malíř, karikaturista a profesor na uměleckoprůmyslové škole v Praze tu žil v letech 1919 – 1929.
1911 – Od tohoto roku zde sídlila tiskárna (obchod s papírem) Františka Němce; Emílie Němcová vedla tiskárnu po smrti svého muže až do roku 1942; pak ji převzal syn Ladislav, ale to už přesídlila do čp. 220. (Vyšel tu i list Rodné brázdy redaktora Grolmuse).
1933 – koupila budovu Městská spořitelna a chtěla ji zbourat a na jejím místě postavit novou moderní (betonovou) budovu spořitelní. Proti tomuto záměru se zvedla velká vlna odporu a budova se nezbourala.
1950-1974 – v patře sídlilo muzeum a taky zvláštní škola.
60. léta 20. století byl zbudován průchod vlevo při opravě budovy, který původně sloužil jako vchod do domu a později jako třeba prodejna tabáku.
V čp. 10 se provozovaly i další živnosti (profese):
Nábytek i rakve se tu vyráběly v truhlářství pana Josefa Chrastila, který zastal i pohřební službu.
1938 – 40. léta 20. století – elektromechanický závod Rudolfa Hanče.
Hodinářství a zlatnictví – Říhová.
Krejčí Josef Kubíček – dámský módní salon; firma byla později převedena pod komunální služby.
Knihovna a Galerie Tomáše Vosolsobě.
Zdroje: Rudolf Čermák: Velvary před a v začátku třicetileté války; R. Čermák: Místopis města Velvar; Archiv Městského muzea Velvary.
*
„POD KOSTELEM“; „U PILÁTŮ“; „U ČERMÁKŮ“; „U FIEDLERŮ“; „U ADAMCŮ“; „U POLÁČKŮ“ ČP. 204
Další významnou hospodou ve Velvarech bývala ta „Pod kostelem“ (dnešní Lidová škola umění). Kostelem se rozumí kostel sv. Kateřiny. Pivo tu čepoval Karel Hanuš
Hostinec postupně měnil názvy víceméně podle příjmení svých majitelů. Tak například:
U Fiedlerů -> Josef Fiedler byl majitelem a hostinským v jedné osobě.
1877 Hostinec U Čermáků fungoval už před rokem 1879, kdy byla zbořena stará škola (na obrázku vpravo za hostincem); Je písemně doloženo, že hostinský Jindřich Čermák svou hospodu rozšiřoval už v roce 1877, zkrátka za jeho vedení vzkvétala a patřila k nejoblíbenějším v celých Velvarech.
Na počátku 20. století koupil tento hostinec Karel Adamec (1872-1916) a jeho žena Emílie Adamcová (1876-1964).
1914 narukoval restauratér KA do války /1. sv. v./.
1916 v bojích na srbské frontě byl smrtelně zraněn, následně převezen domů, kde na následky zranění zemřel (6.1.1916).
1919 8/3 byl na schůzi v sále hostince založen Sportovní klub Velvary. Prvním klubovým předsedou byl Edvard Dynter. Klub se zabýval lehkou atletikou, tenisem a kopanou.
1920 vdova Emílie Adamcová prodala hostinec panu Pilátovi.
1934 Václav Pilát budovu zrenovoval.
Dalším majitelem restaurace byl František Poláček, cukrář.
Ještě v 80. letech 20. století pekl FP na objednávku oblíbené svatební dorty a vynikající koláčky z donesených surovin zájemců. Nicméně občerstvení v hospodě se za Poláčkových omezilo víceméně jen na studenou kuchyni.
Za zdůraznění nepochybně stojí i skutečnost, že zde býval velký sál, do 20. let 20. století prakticky největší ve městě, ve kterém se konaly nejrozmanitější akce: Svá představení hrávali, jak divadelní ochotníci, tak i kočovné společnosti, pořádaly se plesy, spolkové zábavy, schůze, … V přízemí budovy byla zřízena klubovna a knihovna.
V 80. letech 20. století, jak dokládá jedna z dochovaných fotografií, se hospoda přeměnila na závodní klub.
V čp. 204 provozoval také holičskou a kadeřnickou živnost Jaroslav Waraus (Varaus) se svou manželkou. Za války /2. sv. v./, konkrétně od roku 1939 byl JW členem ilegální organizace V boj, která se zabývala tiskem a rozšiřováním letáků z pražského odbojového podzemí. Skupina měla ve 40. roce vlastní vysílačku a JW ukrýval v hotelu Záložna zbraně. 1940 došlo v Praze k prozrazení této velvarské odbojové skupiny a k zatýkání. JW odvedlo gestapo 20. listopadu. Z koncentračního tábora se vrátil až v květnu 1945. V témže roce se stal členem prvního národního výboru ve Velvarech.
V ochotnickém spolku „Tyl“ působil JW před válkou i po ní. Nastudoval třeba hru se zpěvy a tanci „Ta naše písnička česká“ nebo i tu s názvem „Strakonický dudák“.
Autorem opony jeviště, které v hostinci „Pod kostelem“ od 90. let 19. století až do roku 1931 používal velvarský ochotnický spolek Tyl, byl akademický malíř Josef Král (1877-1914).
Zdroj: Archiv Městského muzea Velvary;
*
„U DRYÁČNÍKŮ“; „U ZÁHORŮ“; „U GROBIÁNA“; „U BÁBY“; „U KUDLY“; „U KAL(L)Ů“; „REDUTA“; „U KAMENNÉHO STOLU“ ČP. 57
Podle na Velvarsku dochované pověsti, stály tu (na obchodní cestě vedoucí z Prahy dál zejména do saských Drážďan nebo do Lužice) původně jen tři hospody s pozdějšími názvy: Reduta, U zlaté hvězdy a Panská hospoda, kolem nichž se rozrostla obec.
1537 – nejstarší zmínka o čp. 57 Redutě. Jindřich z Rohu (manželka Barbora) si tento nárožní dům kupuje od obce. Ano, stavení stojí na rohu ulice, a podle toho zřejmě vzniklo i majitelovo přízvisko.
1554 – se do domu přiženil Jiřík Pechar. (Vzal si za manželku Kateřinu, dceru Barbory Jindřichové, vdovy, majitelky Podhorního mlýna, jejímž druhým chotěm byl Jan Buchtele.) Čp. 57 byl od této doby zvaný též Dryjáčníkovský (Dryják; Dryák). Proč? V letech 1554-1582 náležel tedy Jiřímu Pecharovi, kterému se říkalo Dryjáčník, a to proto, že tu připravoval a prodával léky, lektvary, dryjáky. Jiří Pechar byl tedy lékárníkem, svými lektvary léčil spoluobčany, ale sebe vyléčit nedokázal. Totiž v roce ->
1582 postihl město mor, kterému podlehl i Jiří Pechar, patřící k tehdejším nejbohatším občanům města.
Jiří Pechar odkázal své peníze (pozemky) městu na stavbu nového špitálu (chorobince) za Pražskou branou, hřbitova a kostela (sv. Jiří). Toto vše bylo tedy později skutečně postaveno z odkazu měšťana Jiřího Pechara doplněného výnosem z obecního pivovaru a své příspěvky přidali i další donátoři.
*
Dům Dryáčníkovský č. 57 již ve století XVI. Byl domem hostinným, či jak nyní říkáme zájezdní hospodou. V domě tom koncem století XVI. A často i v XVII. Byl obnovován úřad konšelský. Obyčejně za dva roky přijel do Velvar purkrabí hradu pražského neb jiný úředník vyslaný nejvyšším purkrabím, jmenoval nové konšely a slavnostně je v úřad uvedl. Samo sebou se rozumí, že slavnost zakončena byla bohatou hostinou a pitkou.
Před Dryáčníkovským domem též sušívali konšelé majestáty. Privilegia a knihy městské byly uloženy v nějakém sklípku neb v klenuté přízemní místnosti před ohněm bezpečné. Aby vlhkem pergameny a papíry se nepokazily, byly po jaře za pěkného dne vynášeny na rynk a na slunci sušeny u přítomnosti celého úřadu obecního. Kol roku 1580 je v účtech obecních velká položka za víno vypité před domem a v domě Jiřího Dryáčníka právě, „když byly sušeny majestáty“.
*
1601 – je dům čp. 57 majetkem Jana Bárty a jeho manželky Salomeny.
1614 – JB rekonstruuje dům čp. 57. Autorem přestavby byl zřejmě renesanční stavitel Santin Vlach Malvazione.
1614 – „Rytíř Adam Vřesovec přijel do Velvar a ubytoval se se svým služebníkem v hospodě Martina Rejtinka trubače (nájemce hostince „U Dryáčníků“) doufaje, že tu bude míti dobré pohodlí. Seděl s některými pány u stolu a pili. Hospodář Rejtink byl podnapilý a vytýkal Vřesovci, že má nepoctivého člověka za služebníka. Vřesovec odpověděl, že on takých lidí u sebe nechová a podal svoji sklenici s vínem Rejtinkovi, aby si připil. Ten však mrštil sklenicí o zem. Strhla se rvačka, v níž oba soupeři váleli se po podlaze a políčkovali se. Žena Rejtinkova roztrhla oba soupeře od sebe a odvedla svého muže spát. Za chvíli však Rejtink přiběhl s rapírem a řekl: „Hudlaři zemanský, smíš-li se se mnou bíti, pojď!“ a bodl služebníka Vřesovcova do podpaždí. Ale i Rejtink v zápase byl od Vřesovce kordem zraněn. Svá zranění si léčil ve vězení. „ - citace z knihy R. Čermáka Místopis města Velvar.
(1616 Mariana vdova po trubači Martinu Rejtinkovi postoupila dům čp.109, který vlastnili a obývali, obci v dluhu za vína.)
1616 – JB se stal primátorem města Velvar.
1617 – Jan Bárta umírá a Salomena Bártová prodala dům Jiřímu Benešovi.
1622 – příštími majiteli Dryjáčníkovského domu se stávají Záhorovi, Svatoš a Dorota. Ti zde provozují i pohostinství nazvané „U Záhorů“. Mezi lidmi nazvané „U Grobiána.“ Proč? Protože Svatoš Záhora (z. 1638) byl zkrátka hrubián. Citace: „Broukal“ a „šudrkal“ na své hosty. Býval tedy často úředně napomínám, aby o svých návštěvnících mluvil dobře, vlídně je přijímal a uctivě se k nim choval. On i jeho nástupce Ondřej Záhora, syn (z. 1675). Potom tu šenkuje Ondřej Záhora ml.
1646 – hostinec vydrancován vojskem. Však už v roce 1643 upozorňoval císař Ferdinand III. české obyvatelstvo zvláštním mandátem, že se blíží zase těžké doby válečné, aby si dobře uschovalo cennější majetek nejenom před lidem nepřátelským, ale i „vojskem naší milosti císařské“.
1663 24/5 - při velkém požáru, který byl založen paličkou Marií Volfinou shořel též dům Ondřeje Záhory. Volfina byla odsouzena k smrti upálením a ortel nad ní byl proveden v Praze 27/7 1664.
Dům navštěvovali vážení hosté:
1628 – se tu ubytoval nejvyšší pražský purkrabí Adam z Valdštejna.
1674 – tu nocoval arcibiskup pražský Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka.
1733 – čp. 57 patří Podčápským (Šenkoval tu Václav Podčápský, pak jeho syn Ignác, …) a hostinec nese název „U kamenného stolu“.
1851 – koupili tento váreční dům Jan a Alžběta Kallovi (Kalovi). Hostinec převzal jejich jméno.
1870 - zájezdní hostinec v Redutě zrušen. Pokračoval už jen jako denní hostinec.
1905 – po přestavbě zůstalo pohostinství jen v pravé části přízemí, vlevo vznikla prodejna smíšeného zboží.
1930 – hostinec v Redutě čp. 57 byl zrušen úplně. Místnosti byly upraveny pro Baťovu prodejnu obuvi. Krám, do kterého se chodilo dolů po schodech od rohu náměstí byl zasypán, jeho klenba byla stržena. Zazdilo se zde podloubí. Obchod byl rozšířen o polovici starobylého průjezdu. Vrata byla na náměstí ponechána bez změn.
Další názvy hostince: Hostinec U kudly, protože zde prý visela jelení hlava s modrou stuhou na krku a na ní kudla. Tento název z konce 19. stol. zaznamenal pan Josef Jesenovský, jehož rodiče ve Velvarech sloužili ještě u c. k. pošty. U báby. Tak se říkalo Redutě tenkrát, když ji vedla paní Obstová, rázná starší dáma. Čepovalo se tu tehdy výborné plzeňské pivo a znamenitá byla i kuchyně.
A kde konkrétně se Reduta nachází? V jižní části náměstí Krále Vladislava při Pražské ulici. Hlavní objekt tohoto trojkřídlého domu je jednou z nejvýznamnějších renesančních staveb ve městě Velvary. Mohutný městský dům průjezdového typu je výškově nejednotný. Skládá se z hlavní patrové budovy, orientované na náměstí, která převyšuje okolní zástavbu. Z nižšího, rovněž patrového podélného křídla domu situovaného do Pražské ulice a z krátkého přízemního dvorního křídla. Hlavní budova je kryta mansardovou střechou z plechu. Nižší uliční křídlo, ale rovněž patrové, má střechu sedlovou, a to nejnižší pultovou. Obě mají taškovou krytinu.
Původně gotické jádro budovy bylo renesančně přestavěno. Dochována zůstala dispozice domu, jeho klenby a portály. Stavba z počátku 17. st. byla později už jen málo upravována.
V průčelí orientovaném do náměstí je uprostřed umístěný vysoký valeně klenutý průjezd, s ostře zvýrazněnými hřebínky klenby a s půlkruhově sklenutým bosovaným portálem. Vlevo od portálu je taky půlkruhově sklenutý vstup do obchodu, opatřený hliníkovými dveřmi a úzký pravoúhlý výkladec. Vpravo je umístěn další obdélný výkladec se vstupem. Patro je pravidelně rozděleno šesti obdélnými okny, lemovanými šambránami a římsami. Nároží zdůrazňuje v přízemí kamenná bosáž (zdůraznění nároží bosováním, tj. armování) a v patře iluzivní omítková bosáž. V budově se vchodem z Pražské ulice bývaly další výklady obchodů, za všechny jmenujme ten Jelenových (viz níže), a taky další zaklenutý průjezd. Ve vnitrobloku domu se nachází dvůr, který dokládá původní využití pro zájezdní hostinec, poskytoval totiž bezpečné místo za pevnými vraty k přenocování i pro povozy. – Odtud název Reduta. A co vlastně znamená slovo Reduta? Pochází z francouzštiny a znamená útočiště nebo pevnost.
Celá nemovitost je památkově chráněna. Domovním znamením čp. 57 - > dvě zkřížená kladívka.
V Redutě provozovali své živnosti mnozí živnostníci. Tak třeba: Jelenovi (Antonín) později Markovi (Milada Marková, dcera AJ) tu provozovali Módní dům nebo chcete-li galanterii a střižní obchod.
Kupectví si tu otevřel Václav Chvapil, který si nad vchod pověsil tehdejší symbol kupců, tj. věnec citronů s uprostřed zavěšenou homolí cukru. Navíc u vstupu do obchodu poutala pozornost návštěvníků nápadná tabule, na které bylo napsáno několik čísel. Některá z nich ozdobená stužkou, a ta značila výhru, neb u pana Chvapila se totiž sázelo do lotynky. Za 3 nebo 5 krejcarů, bylo možno zakoupit lístek a už za dva týdny tabulka ohlašovala výhry. Tato loterie byla v roce 1915 zrušena.
Cukr, kávu, čaj, autooleje i benzín v čp. 57 prodával Václav Řehák.
I rodina Kazetských (Eduard Kazetský se specializoval na prodej ovoce a zeleniny.) tu mívala krámek se smíšeným zbožím. Kazetští navíc v patře i bydleli. Výhled z okna měli na benzínovou pumpu, která před domem nějakou dobu stávala.
Zdroje: Dr. Rudolf Čermák: Velvary před a v začátku třicetileté války, R. Čermák: Místopis města Velvar, Archiv Městského muzea Velvary.
*
„NA SLADOVNĚ“; „SLADOVNA“ ČP. 107
V Pražské ulici nad dnešní hospodou bývala v prvním patře pivovarská sladovna. Od toho pak vznikl název později vzniklé přízemní hospůdky "Na sladovně". (Kolem roku 1870 zde býval ovšem pouze starý německý nápis.)
1509 -> Nejstarší zachovaná zmínka o domě, kdy patřil Václavu Daníkovi, jeho manželce Dorotě a jejich dětem.
1558 -> Vlastníkem domu Jan Čtyrkolský (Štyrkolský) z Volovice. Pocházel z Mělníka; spolu se svým bratrem Duchkem obdrželi erbovním listem, který jim byl udělen na Pražském hradě /1557/ přídomek z Volovice a následující erb: Štít modré barvy, v němž dole na zeleném trávníku stojí bažant, držící v zobáku větvičku se dvěma zelenými lístky a červenou růží. JČ se usadil ve Velvarech spolu se svou ženou Kateřinou. V roce 1558 se stal ve městě konšelem. V letech 1562-1565 byl velvarským primátorem a ještě i roku 1575 byl členem městské rady.
1631 -> Stížnost na tehdejšího majitele domu Tomáše Podušku kvůli odpadu vody z jeho Sladovny. Obec mu nařídila, aby odpadní vodu nevypouštěl na ulici. Má ji odvést ve žlábcích položených do země, aby sousedům neškodila.
1756 -> Sladovna úplně vyhořela; várečníci se skládají, aby bylo dost prostředků na její obnovu.
1760 -> Václav Ignác Šarf (Sharf; Scharf) /primátor 1746-1760/ odkazuje na dostavění sladovny 30 fl.
1898 -> Sladovna prodána sládkovi Leopoldu Fischerovi z Kralup a pivnice pražskému měšt. pivovaru.
Velice praktické bylo zkracovat si přes čp. 107 cestu. A to tak, že chodbou sladovny býval možný průchod, pak pár kroků přes dvůr a následně se vyšlo zadní uličkou ve Slánské ulici.
1909 /14.7./ -> Majitel sladovny, kralupský LF zakázal průchod sladovnou.
1909 /26.8./ -> Zahájen spor o průchod sladovnou. Vedení sporu dánu Dr. J. Fišerovi.
Průchod sladovnou zřízený pro občany v souvislosti se stavbou nové školy. /Též ulice pro pěší Bezovka, tj. Šeříková místo čp. 61 byla roku 1911 a 1912 vybudována a osázena mezi domy č. 60 a 62 šeříky vesměs krásných a v ušlechtilých druzích. Vysázení šeříků mělo zprvu jako každá novota ve Velvarech tajného ničitele, který jedné noci jich tak najednou 6 polámal. Dnes se všeobecně uznává, že šeříky jsou zejména v době květu velkou okrasou a výborně kryjí prázdné zdi této ulice, která zřízena byla záhy po výstavbě nové školní budovy z důvodu snazšího přístupu ke škole na místě domu č. 61, od kupce Vobořila koupeného a následně zbořeného./.
1910 /8.1./ - Průchod sladovnou prohrála obec proto, že prý tam nevykonávala policejní dozor.
Pravdou je, že i navzdory zákazu si tudy lidé cestu občas zkrátili.
V první polovině dvacátého století čepovali na Sladovně kralupskou dvanáctku. Dále si tu mohli hosté užít dobré víno a staročeskou kuchyni.
1863 (1864) -> Ve velvarském hostinci Sladovna byl z iniciativy Karla Krohna založen první český dobrovolný hasičský sbor v Čechách. 12. března se schválily a potvrdily nové stanovy. 22. května se konala řádná valná hromada právě na Sladovně. Její tehdejší hostinský Josef Vejvoda se stal jedním z jeho zakladatelů; členů bylo jedenapadesát.
Před první světovou válkou býval hostinský pan František Hájek, který se staral nejen o dobrý říz piva, ale i o chutnou uzeninu, vycházející z jeho rukou coby šikovného řezníka.
Jsou známá jména i několika dalších restauratérů: Josef Hudeček, Josef Fischer a syn, Wilhelm Fridrich Möller, Jaroslav Řimsa, Nedvědovi, Krejčíkovi, pan Hádl, paní Durčiaková, paní Kučírková a paní Valentová.
Z dalších profesí se tu provozovalo: holičství Antonína Hasselbauera (Tenhle pán nosil na temeni hlavy hnědorezavé tupé, což byla pravděpodobně jeho vlastní práce, jelikož se vyučil vlásenkářem, tzn., že uměl zhotovovat paruky, příčesky i tupé.), krejčovství Antonína Majstra, instalatérství Karla Vajdla (Později prodával v trafice - Pražská čp. 59.) nebo hospodářství pana Krupky, který měl své vozy a dobytek v nádvoří sladovny.
V čp. 107 bývalo i speditérství, sídlo praž. advokátní komory, školní jídelna, herna nebo třeba i agitační středisko.
V nice nad vchodem střeží dům soška svatého Václava. Český kníže sv. Václav je nejen slavnou historickou postavou, ale je i hlavním patronem českého národa a v neposlední řadě taky ochráncem vinařů a sládků.
Zdroje: Dr. Rudolf Čermák: Velvary před a v začátku třicetileté války; R. Čermák – Místopis města Velvary; J. Jasanovský - Procházka minulostí - městečkem Velvary. Archiv Městského muzea Velvary.
*
„HOSTINEC TONDY BŘÍŠKY“; „HOSTINEC ANTONÍNA BŘÍŠKY“ ČP. NEZNÁMÉ
Jestlipak bychom dnes trefili do tohoto bývalého hostince? Kde stával? Prý si to stačilo namířit přes rynek směrem k vesnici Černuc, přejít po mostě, vedoucím přes Bakovský potok a záhy se tam kdesi po levé straně objevil nízký domek, na jehož vývěsním štítě se skvěl nápis: „Hostinec Tondy Bříšky“! V lokále údajně poutal pozornost veliký obraz, na němž trůnil král piva -> Gambrinus. Jeho autorem byl neznámý malíř, který v roce 1913 portrétoval slečnu Kosinovou, dceru majitele místní škrobárny. Jenže dříve, než bylo nasmlouvané dílo dokončeno a honorář vyplacen, musel se chudý umělec přece někde najíst, jídlo zapít. Dobrým pivem nejlíp, že? Ale na útratu, tedy prozatím, jaksi nebylo. A tak se traduje, že zaplatil podnikavému Bříškovi, namísto peněz, svým výtvarným umem -> obrazem.
Zdroj: Josef Jasanovský Velvarský Procházka minulostí - městečkem Velvary.
*
„U CUKROVARU“ ČP. NEZNÁMÉ
Restaurace, a to přímo zahradní, zdárně fungovala v ulici U cukrovaru. Bývaly v ní hostinské pokoje, výborné nápoje, pokrmy a taky kuželník. Šenkýřem tu býval Josef Fiala. Své služby v místních tiskovinách propagovala v roce 1927.
Zdroj: Inzerát v místním tisku
*
„U ČERNÝCH“ ČP. NEZNÁMÉ
Hostinec pana Č. Černého stával na předměstí, na konci řad proti sobě stojících drobných domečků, poblíž bývalého dobytčího trhu v Malovarech. Archivní záznamy se zmiňují o tom, že třeba i přímo ve výčepu střežil strážník Hejda klid měšťanů a jeho výrazné narušitele odváděl odtud do městské šatlavy, která fungovala ve dvorním traktu radničního domu čp. 109 v Pražské ulici. /Hospoda „U Černých“ sloužila veřejnosti nejspíš na přelomu 19. a 20. století./
Zdroj: Josef Jasanovský Velvarský Procházka minulostí - městečkem Velvary.
*
„U DLOUHÝCH“; „NA PŘEDMĚSTÍ“; „U JELENA“ ČP. 175
Hostinec se nacházel na slánském předměstí, konkrétně na rohu ulic Slánské a Nábřeží. Odtud tedy pochází i jeden z jeho názvů.
Další pojmenování získal podle příjmení majitelů. Pan restauratér František Dlouhý býval i vyhledávaným fotografem, který si svůj ateliér zařídil v prostorech hned za lokálem, přístupných přes dvůr. Po 48. roce pracoval Frant. Dlouhý u komunálních služeb města Velvar.
A do třetice se toto pohostinství nazývalo „U jelena“, což vymysleli koncem 40. let 20. století zřejmě myslivci, kteří se tu rádi scházeli.
Zdroj Archiv Městského muzea Velvary.
*
„U MĚSTA PAŘÍŽE“; „PARIS“; „PAŘÍŽ“; „PARÝZ“ – HOSTINEC ČP. 9
1570 – Nejstarší dochovaná zmínka o domě a jeho majiteli, totiž Jan Bilínský prodal čp. 9 Mikuláši Polívkovi.
1689 (1688) /1.6./ - zde zemřel Nejvyšší zemský hofmistr Českého království hrabě Vilém Slavata.
1716 – se jeho majiteli stávají Karel a Dorota Vepřečtí.
1764 – patřil dům rodu Scharfových. (Florian Scharf.)
1872 – František Vencl byl majitelem čp. 9. Ten si svůj hostinec ozdobil železným lvem (umístil ho nad zadními vraty) ze střechy Slánské brány, kterého koupil při dražbě pozůstatků z této zbořené stavby. V současné době je tato jediná dochovaná památka na Slánskou bránu k vidění v Městském muzeu Velvary.
Šenkýři tu bývali třeba pan Kříček, po něm pan Pražák. Je písemně doloženo, že Pražákovi stavení zvelebovali.
Dům rekonstruoval na počátku 2. světové války i Jan Štolz, jeho další majitel a hlavně sládek-vlastník pivovaru z nedalekých Miřejovic, který svým pivem zásoboval hostince široko daleko.
Přízemní sál budovy sloužil před zřízením školní tělocvičny jako prostor pro cvičení školáků i Sokolů. (První poschodí zadního traktu sloužilo jako první velvarská tělocvična.) V patře bývaly soukromé byty.
Ještě ve 40. letech 20. století byla čp. 9 a čp. 17 spojena v jeden celek a společně utvářeli tvář „Hotelu u města Paříže“. Pak se domy rozdělily, realizovalo se probourání průchodu z budovy čp. 8 a do čp. 9 byla umístěna část Kovomatu (viz foto).
Po 89. roce koupil čp. 17 pan Svítek, který tento dům ještě rozdělil na obchod Antik a na restauraci Paris. Ta později zase zabrala i prostory obchodu.
V čp. 9 resp. 17 se vystřídala spousta obchodů: elektro, textil pana Víta, závod módním, střižním a galanterním zbožím Václava Vilímka, …
A profesí: Klempířství Josefa Pudila, holičství Jana Nového, obuvnictví Františka Melichara, krejčovství v rámci komunálních služeb, …
Čp. 9 + čp. 17 tvořily ještě ve 40. letech jeden celek, kdysi zájezdní hostinec – Hotel U města Paříže.
Bývalý Hotel U města Paříže je hodnotný objekt, který má své důležité místo nejen na severním rohu náměstí Krále Vladislava II., ale v historii Velvar vůbec.
Zdroje: Dr. Rudolf Čermák: Velvary před a v začátku třicetileté války; R. Čermák – Místopis města Velvary; Archiv Městského muzea Velvary.
*
„HOSPODA U MORAVCŮ“, „RAMÓNA“ ČP. 217
Dochovala se písemná zmínka, že František Moravec vlastnil kolem roku 1901 hostinec v čp. 217 v malebné Pivovarské ulici, a to hned za kostelem svaté Kateřiny.
Jeho velkou zálibou byla myslivost. Když se chystal do revíru, tak jedině s puškou na rameni a se svým vzorně vycvičeným loveckým psem. Oblečen býval po myslivecku v zeleném saku nebo v hubertusu, doplněném stylovým kloboukem.
Ostatně František Moravec i ve svém šenku vítal své hosty, nastrojený ve slušivém stejnokroji myslivce, pohodově pokuřující svůj doutníček.
Zkrátka a dobře posezení v hospůdce u Moravců, při ochutnávce výborné divočiny, zavlažované Velkopopovickým, bylo velmi příjemné.
*
Kolem roku 1933 patřilo čp. 217 Karolíně Svitákové.
Následně tu sídlilo pohostinství s názvem Ramóna (Ramona).
Ví se o něm, že i když šlo o menší lokál, měl důkladné sklepy k uchovávání dobře chlazeného piva. Navíc býval široko daleko proslulý, zejména v období před válkou a za okupace, veselou společností lehkých děv.
Po roce 1945 se v tomto domě zřídila jídelna, kde chutně vařila paní Šímová, a to nejen pro zaměstnance místních státních statků, nýbrž i pro širší veřejnost.
Ještě později tu fungovalo písmomalířství aj.
Zdroj : Josef Jasanovský Velvarský; Procházka minulostí - městečkem Velvary a archiv Městského muzea Velvary.
*
„HOSTINEC U NÁDRAŽÍ“; „NA ŠUTRÁKU“; „ŠUTRÁK“; „U HUDEČKŮ“ ČP. 266
Stál na rohu Chržínské a Nádražní ulice (bývalá policejní budova). Jeho oficiální název byl „Hostinec u nádraží“, ale říkalo se mu spíš „Šutrák“ nebo „Na šutráku“. Prý se tu čepovalo světlé i černé miřejovické pivo dodávané ze Štolzova pivovaru, který fungoval v letech 1865-1949. Když patřil lokál Hudečkovým, pořádala se tu i spousta lidových bálů. Zmínka o nich se dochovala z roku 1914. Nicméně zatančit si, posedět si a vychutnat si pivo či doutník bylo možné i v přilehlé, stinné zahradě se spoustou laviček pod vzrostlými kaštany.
Zdroj: Archiv Městského muzea Velvary; Procházka minulostí – městečkem Velvary od Josefa Jasanovského Velvarského.
FLAŠINETÁŘ
Za „Šutrákem“ hned u železniční trati stával někdy před II. světovou válkou, konkrétně v době příjezdů vlaků flašinetář a vyhrával přijíždějícím na uvítanou chytlavé „hity“. Za posledním cestujícím spočítal spokojeně utržené drobné a odklátil se do města (případně zamířil přímo do hospůdky), a to i se svou přenosnou živností, tedy s hrací skříňkou.
K informacím R. Jelenové přidáváme ještě ty od J. Dryjáka, které upřesňují, že za první republiky se jeden z flašinetářů, jmenoval Franta Hanuš, bydlíval v chudobinci zvaném „Špitál“, konkrétně v tom u hřbitovních vrat. Ještě se o něm ví, že byl ženatý a na hlavě prý často rád nosíval rakouskou vojenskou čepici.
*
„U PRASKŮ“ ČP. 37
V malém domku (čp. 37 bylo postaveno po roce 1840) v Chržínské ulici vítal své návštěvníky hostinec pana Prasky. Zdroje o době jeho existence se rozcházejí. Jeden tvrdí, že byl uzavřen už v roce 1900, druhý hovoří o tom, že ještě i v letech 1917-18 se přes všeobecnou potravinovou nouzi v hostinské kuchyni paní Praskové vařilo. A byla-li k mání alespoň malá zásilka piva, tak se prý hned hospůdka přeplnila štamgasty.
Archiv Městského muzea Velvary.
*
„U RŮŽE“; „U ZLATÉ RŮŽE“ ČP. 38
Hostinec (čp. 38 bylo postaveno po roce 1840), který stával kolem roku 1910 v Chržínské ulici poblíž dřívější Krohnovy vily se nazýval „U růže“, a to podle pozlaceného reliéfu královny květin umístěného nad vchodem. Návštěvníci si tu mohli zahrát kulečník i kuželky. Dům byl později zbořen, aby uvolnil místo stávajícím bytovkám. Známým majitelem byl pan Bubeníček, bývalý vlastník menšího pivovaru v Rusku, který se sem v roce 1913 se svou ženou a dvěma syny přistěhoval. Jeho nástupcem v hospůdce se stal pan Polívka a do třetice, ve 40. letech 20. století, „Růži“ provozovali Vanda (Václav) Lukáš a jeho manželka Antonie.
Zdroj: Archiv Městského muzea Velvary. I reliéf je k vidění v muzeu.
*
U ŠUSTRŮ“; „RESTAURACE JOSEFA ŠUSTRA U KRÁLE VÁCLAVA“; „POHOSTINSTVÍ – ŠUSTROVA SMÍCHOVSKÁ PIVNICE“; „U KRÁLE VÁCLAVA“ ČP. 28
1524 -> nejstarší dochovaná zmínka o čp. 28; jeho majitelem byl tehdy Vávra Chudě a jeho manželka Dorota.
18. století -> záznam, že tento rohák v Chržínské ulici (Růžová ulice), měl várečné právo.
20. století -> Oblíbený hostinec tu provozoval pan Josef Šustr, který vítal své hosty reklamou: „Lahodný smíchovský Staropramen, výborná kuchyně, kuželník*, rychlá obsluha, Šustrova pivnice ve Velvarech. Zahrada „U gracio Signore."
*(V zahradě U Šustrů byl kuželník a děti tam chodívaly stavět kuželky. Hráči jim za to dávali 2, - Kč na hodinu.)
Další reklamní slogan: „Dobré pivo, výborná kuchyně a stinná zahrada s kulečníkem.“
Náhodné návštěvníky měnila na štamgasty i všudypřítomná vůně dobrého jídla, která je obklopila hned, jakmile vystoupali po pár kamenných schodech k důkladným dveřím, zdobeným klenutím, a otevřeli je…
K dostání tu byly i chutné a výživné snídaně na vidličku.
Chloubou a specialitou pana restauratéra Šustra byla vynikající paprička a k tomu Smíchovské pivo. Právě pro točené smíchovské se už od poledne až do pozdního večera trousili zákazníci se džbánkem. Pro ně se zvlášť otevíral výčep u okénka v chodbě.
Hrával se tu i kulečník: V oknech byla naaranžována zkřížená tága uprostřed s červenou koulí.
V roce 1941, v době II. světové války, došlo ve městě Velvary k mnoha zatčením, která často končila popravou nebo umučením zcela nevinných lidí. I Josef Šustr byl zavřen v koncentračním táboře, ze kterého se domů už bohužel nevrátil.
Výčepním tu pak býval František Krupka, a to ještě v 50. letech 20. století. Měl dva koně a živil se i povoznictvím.
Následně provozovaly „Pohostinství U krále Václava“ RaJ – Restaurace a Jídelny.
Bývalo tu i non-stop občerstvení.
V domě čp. 28 kdysi fungoval taky obchod s obilím pana Leopolda.
Zdroje: Dr. Rudolf Čermák: Velvary před a v začátku třicetileté války, Archiv Městského muzea Velvary.
*
„U ZELENKŮ“; „U ČERNÉHO ORLA“; „U ČESKÉ KORUNY“; „U MAŠANSKÝCH“ ČP. 59
1519 – Z této doby pochází nejstarší písemná zmínka o domě. Tehdy patřil majiteli Václavu Chudovi a jeho manželce Martě.
1694 – Koupil dům Jan Augustin Klouzal (primátor 1689-1705), z něhož část prodal Terezii Kleinové.
1776 – Majitelem domu Václav Zimr (primátor 1776-1784) a jeho manželka Barbora.
1862 – Přešel tento váreční dům na Jana Mašanského, hostinského viz níže.
V čp. 59 v Pražské ulici sídlil další šenk. Jedním z jeho oblíbených majitelů býval Josef Zelenka, který svým hostům, vedle dobře vychlazeného piva, nabízel chutné obědy a v zimě pro ně pořádal vepřové hody.
Velké dobré buřty se v této hospodě podávaly už koncem 19. století, kdy ji vlastnili Mašanští. Traduje se totiž historka o jednom z posledních velvarských ponocných (Mimochodem oznamování času hlásnou troubou skončilo ve Velvarech v roce 1877.), konkrétně panu Tomanovi, že snědl na posezení v jakési sázce pětadvacet buřtů, které navíc byly mnohem větší než ty dnešní.
Vystřídala se tu taky prodejna hraček a papírnictví, trafika, veřejná knihovna, …
V současné době jsou přízemní prostory budovy využity jako depozitář muzea, v patře jsou byty.
Zdroje: Dr. Rudolf Čermák: Velvary před a v začátku třicetileté války, Archiv Městského muzea Velvary.
*
HOTEL ZÁLOŽNA“; „RESTAURACE ZÁLOŽNA“, „ZÁLOŽNA“, „U BUBENÍČKŮ“, „U ARCIVÉVODY ŠTĚPÁNA“ ČP. 224
Dávno (přibližně na počátku 17. století) před vznikem současného čp. 224 - budovy restaurace „Záložna“, stávala tu velvarská celnice viz výše. Ta byla zbořena spolu s vedlejším domem (postaveném po roce 1600), který patříval vynikajícímu italskému staviteli – Santinu Vlachu Malvazionemu (zem. 1626), později (1631) ho od jeho dcery Zuzany koupila obec.
1669 si v tomto domě město upravilo prostory pro radnici a od roku 1671 do dostavění a vybavení nové radnice zde sídlil úřad.
1675 zhotoven reliéf Palládia staroboleslavského a vsazen do průčelí.
1723 prodali radní dům Václavu Balcarovi a odstěhovali se do nově zřízené radnice čp. 1. A právě ve vstupní hale této historické radnice je reliéf Palládia umístěn dnes. Býval i na kostele sv. Kateřiny nebo na hřbitovní zdi u kostela sv. Jiří.
A v roce 1844-1845 byl postaven nynější dům -> Hotel U arcivévody Štěpána pro Karla Bubeníčka. Řeč je o domě čp. 224 (pozdějším Okresním domě), kde se následně říkalo i „U Bubeníčků“ nebo pak „Hotel Záložna“ Tento hotel byl od 40. let 19. století považován, spolu s tím „U Čermáků“ pod kostelem, za nejpřednější ve městě.
Ano, i na začátku 20. století byla budova sice označována jako hotel, ale podobou připomínala spíše zájezdní hostinec. K mání tu byl výborný plzeňský Prazdroj, takže pijatyky a veselí, až do pozdních nočních hodin jistily připravené hostinské pokoje…
1930 získal hotel velký sál s jevištěm. Konaly se tu významné společenské akce: elitní plesy a zábavy, nebo také koncerty. Místní ochotnický spolek Tyl zde hrával divadlo.
V roce 1892 tu dokonce koncertoval slavný nelahozeveský rodák (hudební skladatel) Antonín Dvořák spolu s Hanušem Vihanem a Ferdinandem Lachnerem.
Od října 1916 do jara 1919 byl hotel Záložna uzavřen, protože v nejisté válečné době se nenašel žádný zájemce o jeho pronájem.
Po I. sv. válce byl zakoupen Rolnickou záložnou ve Velvarech.
I první velvarský biograf, ještě před pozdějším postavením nové budovy kina, tady odehrál svůj první film "Mořské víly". /3.4.1921 zahájil v I. poschodí svou činnost biograf Sokol./
Restaurace v přízemí zůstala v provozu a zachovala si ještě v 80. letech 20. století dobré jméno, jak pro úpravný interiér, tak pro vynikající kuchyni. Byla jako jediná z velvarských restaurací zařazena do III. cenové skupiny (ostatní byly ve IV.). Jídelna byla oddělena od výčepu, kde popíjeli štamgasti. V kuchyni pracoval kuchař, pomocná síla a uklízečka, v obsluze se střídali číšníci nebo servírky, funkci vrchního zastával vedoucí provozovny. Jeden čas tam pracovaly jako servírky také Antonie Lukášová s dcerou Alenou. Obě byly oblíbené pro svoji srdečnost. (Ant. L. byla spolumajitelkou hostince U růže). K dispozici tu byl velký sál s balkonem, i jeden trochu menší společenský prostor. Údržbu a úklid dobře vybaveného jeviště a šatny obstarávalo členstvo spolku ochotnických herců Tyl. Konala se zde divadelní představení, estrády, plesy, taneční zábavy, ...
Vedoucí podniku se dost střídali, nejdéle pobyli a nejvíce se o dobré jméno Záložny zasloužili manželé Novákovi. Známý byl i restauratér Jaroslav Pekárek.
Dalšímu oblíbenému hoteliérovi Václavu Rosickému tu ukončil kariéru nástup ke službě u PTP.
Nicméně od adaptace ve 30. letech plnila Záložna stále funkci reprezentačního zařízení nejen pro Velvary, ale i pro široké okolí. (1931 ji zrekonstruovali do dnešní podoby Josef Černý, později Karel Beneš ml., …)
1948 - Okresní spořitelna a záložna ve Velvarech.
Po roce 89 došlo ke změně majitele a v 90. letech 20. století se tu pořádali budovu devastující trhy.
Kromě pohostinství sloužila návštěvníkům Záložny také přízemní cukrárna Emanuela Boušky. Bouškovi sami vyráběli a prodávali osvěžující zmrzlinu. Dlouhá léta stál jeden kopeček sedmdesát haléřů.
Své místo v čp. 224 mělo i zdravotní středisko. Bývala tu gynekologie i zubní ordinace. Z lékařů si pamětníci vzpomínají na Dr. Černušákovou a Dr. Kymličku.
Velvarská Záložna se v současné době chystá na velkou rekonstrukci, nicméně funguje v ní velký společenský sál a restaurace, pořádající nejrozmanitější akce.
Zdroje: Dr. Rudolf Čermák: Velvary před a v začátku třicetileté války, Archiv Městského muzea Velvary.
Muzejní mozaika
