Historické kalendárium Velvar (Mm)

Muzejní mozaika

 

Vybráno  Z HISTORICKÉHO KALENDÁRIA  Městského muzea Velvary

kurator.muzeum@velvary.cz; Mgr. Jana Žáková

Vzpomeň si, budeš-li zapomínat a nezapomeň, když budeš vzpomínat ...

*

LEDEN 2024

 

* 11/1 1871 JUDr. Josef Čermák – vrchní soudní rada; archivář Muzejního spolku Velvary; mecenáš památníku padlých – I. světová válka ve Velvarech; 153. VÝROČÍ

 

+ 13/1 1941 František Pánek - oblíbený lidumil; katecheta; první oběť udání velvarské org. nacistické Vlajky zatčen 25/5 1940; 83. VÝROČÍ

 

+ 18/1 1984 Jiří Mayer – český právník a spisovatel; od roku 1927 byl okresním soudcem ve Velvarech; 40. VÝROČÍ

 

* 19/1 1829 (1828) Ferdinand August Vincenc – rodák z Velvar; vynikající houslař zvaný „Pražský Stradivari“; 195. VÝROČÍ

 

+ 27/1 1613 Jan Mitis Horažďovský Velvarský – písař; primas velvarský; majitel čp. 7; 411. VÝROČÍ

 

*

Muzejní mozaika

 

JAN MITIS HORAŽĎOVSKÝ A ČP. 7, (ČP. 5)

 

1568 -> nejdávnější dochovaná písemná zmínka o domě čp. 7 na velvarském rynku. Jan Pekařů (Pekařovic), nejstarší známý majitel domu, který ho v tomto roce prodal Bartoloměji (Blažkovi) Rakovnickému za 795 kop míšeňských.

 

1572 -> písemně doloženo, že k čp. 7 patří pivovar (pivo se v něm vařilo ještě v roce 1620) a sladovna.

 

1586 -> do tohoto domu přichází Jan Mitis Horažďovský, radní písař. Vzal si totiž za manželku vdovu po Martinu Vokurkovi (+1584) Li(u)dmilu Vokurkovou (majitelku čp.7.), a stal se tak spoluvlastníkem stavení a veškerého hospodářství k němu náležícího. Dům se následně začal nazývat Mitisovským, a toto pojmenování se udrželo až do 18. století.

 

Rod Mitisovských pocházel z Nymburka. Ale sám JMH přišel do Velvar z pošumavské obce Horažďovice, podle jejíhož názvu tedy vznikl přídomek jeho jména.

 

V době (16. stol.), kdy se Velvary dostaly na vrchol svého rozkvětu, jejich blahobytu značně zneužíval nejvyšší purkrabí pražský – pan Vilém z Rožmberka (1553-1592), který tudy ostatně často projížděl do svého venkovského sídla Roudnice nad Labem. Podřídil Velvary hradnímu purkrabství, nutil velvarskou obec k různým službám apod. Skutečnost, že se po jeho smrti z konce srpna 1592 Velvary z tohoto purkrabského područí vymanily, lze považovat především za zásluhu tehdejšího primátora Václava Beránka a prvního písaře města Jana Mitise. Oni dosáhli, že císař Rudolf II. svěřil město úřadu královského podkomořího, kam spadala převážná většina královských měst, což mělo z tehdejších hledisek zásadní význam. (Ing. O. Špecinger.)

 

1592-1604 -> Václav Beránek Pražský se stal primasem velvarským. Ačkoliv on tento úřad zastával vlastně už dva roky před tímto svým ustanovením, tj. od roku 1590, hned po Janu Kopáčovi. Václava Beránka pak na primasovském postu vystřídal na téměř deset let Jan Mitis, po jehož náhlém úmrtí se Beránek na radnici vrátil. Tehdy už měl však dost pokročilý věk, a tak po dvou letech předal funkci mladšímu následovníku Janu Bártovi Brandýskému. (Shodou okolností byli Bárta a Mitis sousedé. Mitisovským dům totiž stojí hned vedle toho Bártovského čp. 8.)

 

1598 -> JMH koupil četné polnosti, zahrady.

 

1600 -> Dům čp. 7 ze základů přebudoval podle svých představ. Rok nato čelil obvinění manželů Kalových, že stavěl ze zpronevěřených peněz. Spor skončil odsouzením Josefa a Evy Kalových za křivé nařčení ke čtrnáctidennímu sezení v kládě o chlebu a vodě.

 

1604 /4.3./ –> Po rozvážném měšťanu Beránkovi se tedy velvarským primasem stal zámožný a podnikavý Mitis. Za jeho správy bohatla i velvarská obec, která díky němu postupně získávala do vlastnictví obce: Nabdín, Bratkovice, Bučinu, dvůr v Ješíně a Podhorní mlýn.

 

Domovní znamení JMH, tedy „lidská lebka, kosti a přesýpací hodiny -> symboly pomíjivosti“ zdobí i kůr kostela sv. Kateřiny -> vizitka toho, že se zasloužil o jeho obnovu.

 

Zásluhou primase Mitise byla také projednána a připravena stavba jedné z nejvzácnějších uměleckých památek Velvar – hřbitovního kostela sv. Jiří. Dokončena byla sice až po jeho smrti, ale i tak je v ovále na pilastru kostela sv. Jiří vděčně připomínán prostřednictvím už zmíněného domovního znamení také JMH.

 

Jan Mitis Horažďovský patřil prokazatelně k nejzasloužilejším primasům města Velvar.

 

1608 -> Spolu se svou manželkou Lidmilou koupili v koutě rynku dům čp. 5 od ševce Jana Miloty. Nejstarší zmínka o tomto domě spadá do roku 1528, kdy byl jeho majitelem Jíra Němec.

 

1611 -> se JMH stal prvním cechmistrem sladovnického cechu.

 

1611 -> svatební smlouva ovdovělého primase Mitise s Ludmilou vdovou po Václavu Koldovi.

 

1613 -> po Novém roce JMH oznámil, že zemřela i jeho druhá manželka Ludmila.

 

1613 /27.1./ -> zemřel primas Jan Mitis Horažďovský.Zbyly po něm dva domy a 96 korců pozemků.

 

JMH měl z prvního manželství tři syny: Václava, kterého třicetiletá válka vyhnala z Prahy do saské Pirny (Perno), kde si tento věhlasný kantor a varhaník získal dobrou pověst a uznání. Taky další Mitisův syn Jan patřil mezi vzdělané humanisty 17. století, ale ani on nežil ve Velvarech. Odstěhoval se do sousedního města Slaného. A mitisovské nemovitosti v držení třetího syna, zadluženého Daniela (zem. nejspíš v roce 1628), postupně chátraly.

 

1628 (1622) -> následně v čp. 7 bydlel primátor Jiří Šídlo, který ho dal opravit a žil v něm až do své smrti v roce 1631. 

 

1828 -> se zde otevřela lékárna U bílé růže. Lékárníkem tu býval Karel Sommer (Somer) a jeho následovníkem Adolf Goll (1856-57).

 

1831 -> dům koupila rodina Vaňkova.

 

1848 (9) /18.12./ -> narodil se tu akademický malíř a historik prof. Ferdinand Vaněk (+ 1939 v Klatovech). Zde i většinu života žil a pracoval. Působil v oboru ochrany památek. Ilustroval např. Vančurovy dějiny města Klatov.

 

1900 -> kolem tohoto roku měl v pravé části domu své krejčovství pan Stanislav.

 

1915 -> otevřena v čp. 7 na náměstí obecní prodejna, kde se prodávaly životní potřeby jako mouka, tuky a jiné. Totiž už na podzim 1914 zakoupila obec, v jejímž čele stál tehdy MUDr. Rudolf Čermák, obilí, které pak bylo v těžkých válečných (1. sv. válka) letech občanům prodáváno za běžné (nepředražené) ceny.

 

1920 -> bydlela tu paní Kroupová, sestra Rudolfa a Josefa Čermákových.

 

Měšťanský řadový dům čp. 7 -> bývalý Mitisovský, situovaný v severozápadní části starobylého velvarského náměstí Krále Vladislava, dokáže už na první pohled spolehlivě připoutat pozornost. Jeho zdobnost působí střídměji než u některých okolních staveních, ale ne nadarmo se říká, že právě v jednoduchosti je krása. Dům je to dvoukřídlý, postavený na půdorysu písmene „L“. Má zachovaná středověká sklepení a jeho jednopatrovou nadzemní část nechal vybudovat tedy JMH kolem roku 1600, a to v renesančním stylu. Nepřehlédnutelné jsou na něm ale i pozdější úpravy ve stylu baroka. Příkladně tmavě okrová novobarokní fasáda nebo dominantní atikové štíty s částečně proloženou římsou a volutovými křídly. Vstup do domu je půlkruhově sklenutý, lemovaný pilastry a završený částečně zvednutou římsou, pod kterou je v ozdobné kartuši umístěno výše zmiňované domovní znamení. Celé stavení pokrývá sedlová střecha z pálených tašek. Čp. 7 je památkově chráněno. Nechráněnou výjimkou je jeho klasicistní brána z počátku 19. století s vyřezávanými vraty vedoucími do přilehlé zahrady za dvorem domu.

 

Zdroje: Místopis města Velvar autora R. Čermáka a archiv Městského muzea Velvary. Sepsala (ja).

*

 

ÚNOR 2024

*2. 2. 1885 – JUDr. Karel Treybal - přednosta Okresního soudu ve Velvarech; šachový mistr; popraven za 2. světové války; 139. výročí

 

+3. 2. 1814 – Jan Evangelista Antonín Koželuh – hudebník; skladatel; jeden z prvních českých operních komponistů; kapelník u sv. Víta na Pražském hradě; pedagog; 210. výročí

 

+4. 2. 1964 – Josef Straka – velvarský hudebník; houslista; člen místních kapel; syn Jany Dvořákové Strakové a hodináře Václava Straky; synovec hudebního skladatele Ant. Dvořáka; 60. výročí

 

*8. 2. 1891 - Josef Straka – velvarský hudebník; dožil se 73 let; 133. výročí

 

*11. 2. 1889 – Jindřich Bišický – válečný fotograf I. sv. války; velvarský stavitel; 135. výročí

 

+11. 2. 1738 – Rudolf Kavika z Birkenthalu – velvarský primátor; iniciátor realizace zdejšího Mariánského sloupu; mecenáš památného místa - kaple Nejsvětější trojice u studánky Svěcenky; 286. výročí

 

*24. 2. 1903 – Ludvika Smrčková – česká výtvarnice; před II. sv. válkou pobývala často ve Velvarech, přátelila se s rodinou Gollových; její obraz „Krajina s Řípem“ je součástí sbírky Městského muzea Velvary; 121. výročí

 

+26. 2. 1639 – Josef Cynk (Cink) Veselský – velvarský pekařský mistr a konšel, jehož domovní znak: „v kartuši černý pták podobný havranu, dotvořený vpravo dole a vlevo nahoře hvězdou“ je k vidění v kostele sv. Jiří, což svědčí o tom, že se JCV zasloužil o jeho rozvoj; 385. výročí

 

+27.2. 1849 – Václav Beneš Třebízský – spisovatel; katolický kněz; vlastenec; národní buditel, podle něhož bylo pojmenováno jedno z velvarských náměstí; 175. výročí

 

*

 

Muzejní mozaika

JAN ANTONÍN TOMÁŠ KOŽELUH (ČP. 174)

narodil se 14. prosince roku 1738 jako syn ševce Františka Leopolda Koželuha a manželky jeho Anny v domě nyní čp. 174 na předměstí za Slánskou branou. Záhy osiřel, neboť roku 1741 (7. října) zemřel mu otec a matka, která roku 1746 provdala se znovu za Eustacha Střebského, sochaře a tvůrce několika pěkných soch dosud ve Velvarech zachovalých, zesnula 6. března r. 1755. 

 

Mezitím už malý Jan navštěvoval velvarskou školu, která tehdy stála u kostela svaté Kateřiny. Měl štěstí na výborné učitele, kterými byli: Florián Mikulovský (+1776), varhaník a pozdější velvarský primátor, dále všestranný muzikant František Šebesta a taky Václav Vohánka. Poté se dostal jako diskantista (majitel vysokého hlasu – sopránu) do jezuitského kláštera v Březnici, kdež počal studovat na gymnasiu a ve studiu později pokračoval v Praze. Do rodného města vrátil se na krátký čas jako kantor školy v roce 1761. Odešel zpět do Prahy a stal se regenschorim u Křížovníků.

 

1769 - Nevěnoval se ale jen skládání a provozování církevních děl. Lákalo ho taky prostředí divadla, a tak vlastně patřil mezi první české operní komponinisty. Zkomponoval operu „Alessandro nell Indie“, k níž text (italský) napsal tehdy nejznámější libretista Pietro Metastasia (1698-1782). Opera měla úspěch. Byla znovu opisována a znovu nebo i jinde provozována. Např. na lobkowiczkém zámku v Roudnici nad Labem.

 

1772 – napsal další operu „Demofoonte“, opět na Metastasiův text. Jak byla přijata, není známo. Nicméně tyto dvě opery zůstaly taky, pokud je známo, Koželuhovým posledním dramatickými díly

 

Slavil 9. února roku 1774 ve Velvarech svatbu s Rosalií, dcerou po zemřelém zdejším měšťanu Ferd. Zimmrovi. Měli spolu tři děti.

Prvním synem byl Václav František Koželuh (1784-asi 1839), kancelista krajského úřadu v Berouně a učitel vyšší klavírní hry v ústavu slepců v Praze. Jeho žákem zde byl i liberecký rodák Josef Proksch, později zakladatel proslulé pražské hudební školy a dočasný učitel Bedřicha Smetany. Druhý syn Vincenc Emanuel Koželuh (1780-1839), zaměstnanec vojenského soudu, hrál rovněž dobře na klavír a skládal pro vlastní potěšení různé písně, tance a variace průměrné hodnoty. Ke stáří přišel do Velvar a žil a zemřel tam nakonec ve starém špitále jako poslední z Koželuhů, neboť nadále se už tento kdysi rozvětvený rod v tomto městě a okolí nevyskytoval. Dochovaly se i zprávy o Barboře Koželuhové, neznámých životních dat, která už od svých dvanácti let udivovalo dokonalou klavírní hrou. Na rozdíl od svých bratrů se učila hudbě i u strýce Leopolda ve Vídni, a nakonec se stala vyhledávanou učitelkou hudby.

 

Roku 1784 stal se regenschorim u sv. Víta. V tomto významném postavení v pražském hudebním životě neměl v příštích třech desetiletích nejen jako komponista, ale i varhaník, kapelník, a vyhledávaný pedagog rovnocennou konkurenci. Vychoval mnoho vynikajících žáků. Významně ovlivnil umělecký vývoj i svého mladšího bratrance Leopolda Koželuha.

 

Zemřel 3. února roku 1814. 

S rodnými Velvary Koželuh průběžně udržoval styky. Mimo jiné zásoboval velvarské varhaníky notovými záznamy svých nových skladeb. Zůstalo po něm mnoho církevních i světských skladeb. Jejich počet je odhadován na 400. Jeho osobnost připomíná i deska na čp. 174, tj. tedy rodném domě Jana Antonína Koželuha.

Zdroj: Vynikající velvarští rodáci - Rudolfa Čermáka; doplněný několika dalšími informacemi z archivu Městského muzea Velvary. Sepsala (ja).

*

BŘEZEN 2024

 

*1. 3. 1456 – král Vladislav II. Jagellonský, který v roce 1482 povýšil městečko Velvary na město; 568. výročí

 

+13. 3. 1516 – zemřel král Vladislav II. Jagellonský; 508. výročí

 

+10. 3. 2014 – PhDr. Radoslava Jelenová; správkyně Městského muzea Velvary a následně i velvarské knihovny; dcera Josefa Motejla; 10. výročí

 

+12. 3. 2014 – Ing. Otakar Špecinger, regionální historik, badatel a spisovatel; 10. výročí

 

*27. 3. 1834 – Antonín Brtník; český skladatel, houslista, ale nakonec hospodář na Uhách; 190. výročí

 

+28. 3. 1894 – František Dvořák; řezník, hostinský, otec hud. skladatele Ant. Dvořáka; pohřben na velv. hřbitově u kostela sv. Jiří; 130. výročí

 

Muzejní mozaika

*

 

Muzejní mozaika

 

FRANTIŠEK DVOŘÁK

/Otec hudebního skladatele Antonína Dvořáka./

Řezník, hostinský a taky učitel hudby.

 

1814 /19.9./ - narozen ve Dřínově čp. 1 u Kralup nad Vltavou.

*

Byl synem Jana Nepomuka Dvořáka (8. 5. 1764 - 25. 11. 1842), který býval hostinským a řezníkem, a to na Vodolce, v Dřínově a taky v Nelahozevsi.

1818 – 1824 si JND pronajal masný krám v Nelahozevsi čp. 24. V nájmu tohoto masného krámu se v příštím období prostřídalo více osob. Mezi nimi byl i velvarský řezník Martin Stumpf. Nicméně v roce 1832 se krám zase vrací do rukou Jana Dvořáka, který ho 1838 postoupil svému synovi Josefu Dvořákovi. Ten ho pak počátkem 40. let předal svému bratru - Františku Dvořákovi.

Ano, JND měl se svou manželkou Annou, dcerou koláře Josefa Bobka z Dřínova, celkem 14 dětí.

Taky je o něm známo, že i když byl spíše menší a zavalité postavy, vynikal hbitostí, pohotovostí, velkou silou a neohrožeností. Jednou prý porážel na Vepřku mohutného vola, přičemž utrpěl těžký úraz. Svízelnou situaci řešil tak, že se klidně položil do necek s teplou vodu a čekal, až přijede povozem z Prahy lékař. Ten pak provedl na místě zdařilou operaci. Jan Dvořák se dožil 78 let. Zemřel v Nelahozevsi. Svého prvního vnoučka, Antonína Dvořáka znal jen jako maličké dítě.

*

O ženě JND Anně Dvořákové, rozené Bobkové /*2. 3. 1775/, se traduje, že byla velice hezká a inteligentní. Měla umělecký vkus, sama si kreslila vzory pro vyšívání a o její výšivky na fěrtoších i šátcích se zajímali i na zámku. Anna byla oblíbena pro svou milou povahu v celém okolí. Po smrti svého muže žila v rodině syna FD ještě šest let, pomáhala, jak se dalo, aby přivedla jeho živnost k rozkvětu. S láskou se zhlížela nejen ve svém prvním vnoučeti. Zemřela v Nelahozevsi 24. 7. 1848. 

*

František Dvořák se vyučil řezníkem u svého otce.

1832 /26. 1./ - odešel na zkušenou -> na vandr.

Úřední popis jeho osoby podle vandrovní knížky zněl: obličej podlouhlý, červený, oči modré, nos obyčejný, ústa přiměřená.

Vandroval přes jižní Moravu do Segedu. Z jeho cest lze vysledovat, že z Třebíče, kam se vrátil cesty do Uher, šel přes Vídeň do Rábu, načež se jeho stopa ztrácí. Těžko čitelné potvrzení na poslední stránce praví, že byl kdesi zaměstnán po tři léta jako tovaryš a choval se věrně, pilně a pokojně. Na vandru strávil celkem osm let a zažil rozmanitá dobrodružství. Např.: Při velké povodni v Uhrách byl stržen vodou a zachránil se na vyvrácených dřevěných dveřích. Byl pak dlouho pokládán za ztraceného, ale naštěstí mylně.

1840 – se vrátil domů a pronajal si v Nelahozevsi tzv. Engelhardtovu hospodu čp. 12.

Navíc se v témže roce /17. 11./ v Chržíně oženil, a to s Annou Zdeňkovou /*7. 2. 1820/, dcerou šafáře z Uhů.

Postupně spolu měli celkem devět dětí, z nichž nejstarší byl Antonín Dvořák, příští slavný hudební skladatel /8.9. 1841 Nelahozeves, čp. 12 – 1.5.1904 v Praze, čp. 564/.

1842 /5.7./ - přijeli v noci z Prahy dva vznešení páni v podnapilém stavu a v pijatyce pokračovali i na nelahozeveském zámku. Jejich čeledínové si vzali z pánů příklad a popíjeli v podzámecké hospodě tak vydatně, že zapomněli zhasnout světlo ve stáji. Od něho vypukl mezi jednou a druhou noční hodinou požár, který zachvátil taky Dvořákovu hospodu. František vynesl z hořícího stavení nejprve kolíbku se synkem do bezpečí, na kopec za domem, a pak se rychle snažil zachránit zbytky majetku. Přes jeho odvážnou snahu, přišli skoro o všechno.

Ale oba manželé byli mladí, rodiče i bratři jim vypomohli a po obnovení hospody začala živnost zase prospívat. Totiž i masný krám v nelahozeveském domě čp. 24 vedl František, tedy společně se svým otcem Janem a starším bratrem Josefem.

1845 se začala stavět železniční dráha z Prahy do Lovosic, vedoucí přes Nelahozeves.

1848 – S přibýváním nových sourozenců (Prozatím měli čtyři děti: Vedle nejstaršího Antonína ještě i Františka, Aloisii a Josefa. Později celkem devět: K výše uvedeným tedy přibyli ještě: Adolf, Jana, Karel a Marie. Další Maruška zemřela Dvořákovým v dětském věku v roce 1857.) a po smrti přičinlivé babičky Anny /Dvořákové, Bobkové/ začala živnost zvolna upadat.

1850 začaly na železnici jezdit první vlaky. Není pochyby, že v klidném životě vsi se rozproudil čilý ruch, z něhož měl užitek i František Dvořák, jako hostinský.

A odtud taky pramení jedna z velkých zálib malého Toníka, a to v parních lokomotivách! Ačkoliv, jeho prioritou byla především hudba. Lásku k ní nejspíš podědil po svých předcích, zejména otci. Ano, František Dvořák záhy rozpoznal Antonovo nadání a sám ho zasvěcoval do počátků hry na housle. Nicméně stál o to, aby se jeho syn věnoval profesně řezničině, ne hudbě, i když on sám na svém řemesle poznal, že nemá zlaté dno.

1850 – Ano, poměry Františka Dvořáka se, i navzdory vzniku železniční zastávky v Nelahozevsi, pomalu, ale jistě stále zhoršovaly. Třeba, hned od ledna mu bylo zvýšeno nájemné z krámu.

1852 – I zřízení nového řeznictví v Lobči u Kralup představovalo nepříjemnou konkurenci… Tři roky na to tedy opouští František se svou rodinou Nelahozeves a krám přebírá řezník lobečský.

V letech 1855–60 žili Dvořákovi ve Zlonicích. František se stal hostinským ve zdejší Velké hospodě, čp. 69.

Už rok předtím, přesně v letech 1854–56 se ve Zlonicích, v domě čp. 19, učil Anton Dvořák základům hudby u varhaníka Antonína Liehmanna. Ten se stal hlavním a naštěstí i úspěšným přímluvcem za jeho hudební kariéru.

Na přelomu 60. a 70. let se František Dvořák stal hostinským v Kladně, kde měl pronajatý hostinec „U Štulců“ ve Slánské ulici. Přivydělával si taky vyučováním hry na citeru a vyhráváním po hospodách.

1882 /15. 12./ v Kladně zemřela Anna Dvořáková a byla tu taky 17. prosince v 82. roce pohřbená. Připomíná jí tu památkově chráněný žulový pomník v parku Dvořákovy sady (na bývalém hřbitově) u městského divadla.

Po úmrtí manželky Anny se František, odstěhoval ke svému synu Františku Dvořákovi mladšímu do Libčic nad Vltavou, pak se krátce vrátil do Kladna a od roku 1890 žil ve Velvarech čp. 177, kde se o něj starala dcera Jana (28.12.1851 Nelahozeves – 30.7.1938 Velvary) se svým manželem Václavem Strakou. Blízko měl i ke své nejmladší dceři Marii Beránkové, později Urbanové (18.9.1858 Zlonice - 19. 11. 1931 Velvary).

František ale ani teď, ve svých šestasedmdesáti letech nezahálel. Přivydělával si vyučováním hry na citeru. Nicméně pravidelné příspěvky na živobytí dostával především od Antonína, který byl v této době už úspěšným hudebním skladatelem.

1892 - odjel Antonín Dvořák do Ameriky, aby zde působil až do roku 1895 jako ředitel Národní americké konzervatoře v New Yorku. Do Velvar pak často psal tatínkovi přímo on nebo jeho dcera Otýlie. Bohužel osud otci a synovi nepřál, aby se ještě setkali.

1894 /28.3./ - zemřel František Dvořák ve Velvarech, čp. 177.

Antonín Dvořák poslal své sestře Janě a švagrovi dopis do Velvar.

v New Yorku, 14. dubna 1894:

„Smutná zpráva o úmrtí našeho milého otce a dědečka nás velice zarmoutila a všichni jsme jej hořce oplakali. Na zprávu jsem byl ale Bohu díky vždy připraven a nebylo dne ani noci, abych byl na otce nevzpomínal a prosil jsem o to jen, abych jej ještě, než přijedeme spatřil! Bohužel, nemělo se to stát! Bůh mu dej radost věčnou! Na druhý měsíc v máji přijedeme do Prahy, a pak Vás navštívíme. Děkuji Vám zatím za vše, co dobrého jste tatínkovi udělali!

Prosím Vás, zachovejte mně nějakou památku po něm i po matce. Zejména ty staré hodiny, pak truhlu a ten obraz Panny Marie, na který se, co dítě, dobře pamatuji, a pak ty citery též bych rád měl. Všechno mně to prosím Vás zachovejte.

Je ráno 7 hodin a všichni spěcháme do kostela na rekviem za otce. Bude v českém kostele a česká mše, aby také dítky se mohly pomodlit za dědouška. Dne 19.ho máje vyjedeme z New Yorku dáli pan Bůh, a tak asi 28. anebo 29. května bychom byli již ve 14.30 hodin v Kralupech, a snad Vás tam uvidíme. S bohem Váš Antonín Dvořák. „

*

1894 /1.4./ - byl František Dvořák pohřben na velvarském hřbitově sv. Jiří.

Na tabulce na náhrobku je nápis:

„Otec mistra Antonína Dvořáka;

František Dvořák;

† 28.3.1894 ve věku 80 r.;

upraveno péčí místního musejního spolku“.

Zdroje: Otakar Šourek Antonín Dvořák; J. M. Květ Mládí Antonína Dvořáka; Archiv Městského muzea Velvary. (ja)

*

Muzejní mozaika

ANTONÍN DVOŘÁK

vynikající hudební skladatel, dirigent, muzikolog a pedagog.

 

(*1841; 8. září) se narodil v Nelahozevsi do rodiny řezníka Františka Dvořáka (*1814; +1894) ze Dřínova a jeho ženy Anny rozené Zdeňkové (*1820; +1882), dcerou šafáře z Uhů. Manželé Dvořákovi si tedy pronajali nelahozeveský dům č.p. 12, kde si otevřeli hospodu a František tu i řezničil (masný krám vedl spolu se svým otcem Janem a starším bratrem Josefem v domě čp. 24). Kromě nejstaršího syna Antonína měli ještě dalších osm dětí:

(*1843) – František; byl libčickým hostinským,

(*1845) – Aloisie; (přezdívaná Zička) si vzala za muže truhláře Josefa Maršnera na Kladně,

(*1848) – Josef; živil se jako pivovarský kočí v Miřejovicích,

(*1850) – Adolf; stal se veltruským strážníkem,

(*1851) - Jana (Johana); provdala se za velvarského hodináře Václava Straku; měl krámek v Pražské čp. 105,

(*1855) – Karel; pracoval jako dělník, jen se později ze zdejšího kraje kamsi odstěhoval,

(*1857) – Marie; zemřela v dětském věku,

(*1858) – Marie; vzala si za muže dělníka Karla Beránka a později Václava Urbana.

Márinka Urbanová, stejně jako její sestra Žany (přezdívka Jany), žila ve Velvarech. Právě sem, konkrétně do rodiny Jany Strakové a do jejího domu čp. 177, se po smrti své manželky Anny, přistěhoval František Dvořák (přezdívaný už dědoušek). Ale nejen Žanynka se o svého starého otce starala, (i když ani on sám nezahálel a přivydělával si vyučováním hry na citeru), jmenovitě od Antona, v této době už úspěšného komponisty, dostával pravidelné příspěvky na živobytí. Dvořákovým (Anně a Františkovi) se zkrátka podařilo vychovat ze svých potomků dobrosrdečné a zodpovědné lidi. A František se naštěstí mýlil, když synkovi říkával, že ho muzicírování, na rozdíl od řezničiny, neuživí. Proto tedy nechtěl, aby Toník bral housličky do rukou dříve než po odvedení řádné práce. Poslušný hošík se sice snažil vyhovět otci a zaučoval se v řeznictví, jenže k hudbě ho to táhlo stále víc.

(Od roku 1847) Ve škole, hned od první třídy, jeho hraní na housle podporoval nelahozeveský učitel Josef Spitz. Naučil ho i hrát na klavír. Malý Toník občas muzicíroval pro radost hostům ve Dvořákově hostinci a v kostelíku svatého Ondřeje, který stojí hned vedle jeho rodného domu, hrál své první sólo na housle. (Kromě hudby se zajímal třeba ještě o vlaky, parolodě, přírodu a holuby obzvlášť.)

(Od roku 1853) I další kantor, zlonický Antonín Liehmann, hudebně vzdělával Antona, a to nejen ve hře na housle, ale i na violu, klavír a varhany. Byl to přísný pedagog. Svým žákům za nezdary často rozdával pohlavky, ale šikovného Dvořáka si vybral, aby s jeho kapelou vystupoval při nejrůznějších příležitostech po okolních vesnicích. Stal se i hlavním přímluvcem za Toníkovu hudební kariéru. Po Liehmannově smrti (+1879) uspořádal vděčný Ant. Dvořák ve Zlonicích dobročinný koncert na počest zesnulého učitele, z jehož výtěžku pořídil tomuto svému zastánci důstojný náhrobní kámen.

(V letech 1856–57) se v městské škole v České Kamenici především zdokonaloval v němčině a občas hrával při mších na varhany v tamním chrámu sv. Jakuba pod vedením ředitele školy a chrámového regenschoriho Franze Hankeho. Bylo mu 16 let (1857-59), když se svolením rodičů začal studovat na pražské varhanické škole. Při studiu už zastává místo violisty v orchestru Cecilské jednoty

(Rok 1861) se považuje za začátek Dvořákovy skladatelské činnosti (Ačkoliv už ve Zlonicích napsal první polky.). Často také vystupoval jako klavírista nebo dirigent svých skladeb. - Jeho dílo si tak postupně nacházelo své publikum nejen v Čechách, ale i v zahraničí.

(V letech 1862-71) se stal violistou v orchestru Prozatímního divadla v Praze. Pár let se živil i jako varhaník u sv. Vojtěcha na Novém Městě Pražském. K tomu si přivydělával vyučováním hry na klavír, přičemž se zahleděl do své žačky Josefíny Čermákové (*1849; česká divadelní herečka). Ta ale jeho lásku neopětovala. (Jejím manželem se stal hrabě Václav Robert z Kounic.) Antonínovo srdce později získala Josefínina mladší sestra, pěvkyně Anna Čermáková (*1854; dcera pražského zlatníka), se kterou se v roce (1873) vzali. Manželům Dvořákovým se narodilo celkem devět dětí:

(*1874) Otakar; zemřel v dětském věku,

(*1875) Josefa; zemřela v dětském věku,

(*1876) Růžena; zemřela v dětském věku,

(*1878) Otilie; byla česká klavíristka a hudební skladatelka; jejím manželem stal Josef Suk st. rovněž hudební skladatel a žák Ant. Dvořáka,

(*1880) Anna; jejím manželem byl Josef Sobotka,

(*1881) Magdalena; stala se českou koncertní pěvkyní; provdána byla za MUDr. Karla Šantrůčka,

(*1883) Antonín; jeho manželkou byla Julie Janoušková,

(*1885) Otakar; měl za manželku Marii Šrámkovou; (1960 vydal knihu o svém otci),

(*1888) Aloisie; vzala si za muže Josefa Fialu.

(Od roku 1891) byl Ant. Dvořák profesorem skladby na pražské konzervatoři.

(1892; 21. února) společný koncert Ferdinanda Lachnera (houslista), Hanuše Vihana (violoncellista) a Ant. Dvořáka ve Velvarech, v plném sále hostince U arcivévody Štěpána (Záložna).

(1892-1895) ředitelem americké Národní konzervatoře v New Yorku. Díky svému pobytu v USA získal celosvětovou proslulost.

Ant. Dvořák po návratu do Čech tvořil a vyučoval v Praze. Vychoval řadu významných hudebních skladatelů: kromě již zmíněného Josefa Suka st., Vítězslava Nováka, Rudolfa Karla nebo Oskara Nedbala.

(V roce 1901) jmenován ředitelem pražské konzervatoře.

Antonín Dvořák je jedním z nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů a v zahraničí je navíc i nejhranějším českých hudebním skladatelem vůbec. Jeho dílo obsahuje skoro všechny tehdy užívané hudební formy. Jsou to především symfonie. (Světově známá je ta s názvem „Z nového světa“.) Také třeba klavírní skladby (tu nejznámější - Humoresku napsal ve vlaku podle rytmu nárazů kol) nebo symfonické básně. (Velké oblibě se těší třeba ty, které zkomponoval podle balad Karla Jaromíra Erbena: Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek.) A v neposlední řadě deset oper, z nichž: Jakobín, Čert a Káča, a hlavně Rusalka (hudební pohádka o víle, která se zamiluje do člověka) patří mezi nejoblíbenější díla české operní tvorby.

(+1904; 1. května) Pilného Dvořáka neustále něco zaměstnávalo: koncertoval, komponoval, radoval se z nových děl, těšilo ho plánovat budoucnost, … Jenže na jaře roku 1904 bylo najednou všechno jinak. Jeho milovaná práce musela jít stranou. Přestávalo mu totiž sloužit zdraví, které záhy, bohužel, dosloužilo úplně. Jeho poslední slova byla: “Mně se nějak točí hlava, půjdu si raději lehnout.“ Zemřel v pouhých dvaašedesáti letech. Příčinou úmrtí byla cévní mozková příhoda. Pohřben je na vyšehradském hřbitově. A na tom velvarském, u kostela sv. Jiří odpočívá jeho otec František i dvě Antonínovy sestry: Jana a Marie.

Zdroj: „Dvořák ve vzpomínkách a dopisech“ – uspořádal Otakar Šourek; „Osobnosti Slánska a Velvarska“ František Frolík/Markéta Vlková; „Nelahozeves“ – Alena Tejnická, Bohumír Tejnický; Archiv Městského muzea Velvary; Sepsala (ja).

*

Muzejní mozaika