Z historie velvarských stromů

Nechci se dnes rozepisovat na téma celosvětově ubývající zeleně. Tuhle problematiku jistě každý zná. (Přesto se tak bohužel děje nezadržitelně dál). Když vidím jakýkoli zbytečně kácený strom, který byl zdravý, zabolí mě u srdce.
Ráda bych vám nabídla malou procházku historií, alespoň některých velvarských stromů. Při studii nejstarší dochované velvarské kroniky mě zaujalo hned několik zajímavostí.

Do roku 1880 rostlo kolem zdejšího potoka hojně divokého stromového porostu. V té době stála v okolí Velvar pouze jediná bříza, což je v současnosti napraveno a bříz zde najdeme mnohem víc. V roce 1909 zde byl zřízen ?Okrašlovací spolek" a na pustých místech byly cíleně vysazovány nové stromky.

Za zmínku také stojí, že lípa u sochy sv. Jana je stará kolem dvou století. (Naproti hřbitovu u kostela sv. Jiří.) Váže se k ní letitý příběh, který vypráví o malém chlapci, jenž kdysi vybral z její koruny ptačí hnízdo a dostal za to zasloužilý výprask. V té době byla lípa ještě mladým stromem.
Dále se v kronice dozvíte například, že za předním mlýnem (u fotbalového hřiště) stávaly tři stoleté smrky. A nebo, že v devatenáctém století, trpěli velvarští občané nešvarem. Ten měl za následek kácení téměř veškerého vzrostlého stromového porostu. Holé plochy byly pak nahrazovány novými stromky, které se ale mnohdy do dané lokality nehodily. Hojně se v té době vysazovaly například třešně.

Na místě dnešního parku u cukrovaru bývaly kdysi mokřiny. Kolem roku 1890 nechal radní Emil Goll na části pozemku vysázet stromy. V roce 1923 byl pak osázen zbytek pozemku a park nabral celistvé podoby.

Na velvarském náměstí v roce 1875 rostly před domem č. 224 akáty. Před ostatními domy byly vysázeny stromy, ale bohužel jeden po druhém hynul. Pouze před domem   č. 7 se dařilo škumpě ocetné (tehdy zvané ´octové´). V letech 1884-5 se vydláždilo náměstí a při té příležitosti byly stromy vykáceny. Roku 1905 se stromy znovu vysázely a to lípa velkolistá.

Město kdysi zakoupilo v Pražské ulici dům č. 61 od pana Vobořila. Nemovitost byla zbořena za účelem snazšího přístupu k nové školní budově (dnešní základní škola). Vzniklou uličku nechalo ´město´ po obou stranách, v letech 1911-1912, osázet šlechtěnými šeříky. Dodnes tento ?průchod" nazýváme Bezovkou. Často se domníváme, že vandalství je nešvarem pouze současnosti, ale opak je pravdou. Tenkrát po vysázení bezů, některý ze zdejších zlosynů nelenil a v noci šest šeříků polámal.

V těchto dobách stával na severní straně u malovarského rybníka (u silnice, kde dnes rostou břízy) stoletý topol rodu populus nigra. Zmínka o jeho vysazení je v knize "Památné stromoví". Dále se zachovala celá řada starých fotografií, nejstarší pochází r roku 1868.

Topol byl stářím úplně dutý, vzniklým otvorem se mohlo procházet. Během let 1868-1900 čtyřikrát vzplanul.Také byl opakovaně zasažen bleskem a hořel i z lidské neopatrnosti, především potulných lidí, kteří se v něm rádi zdržovali. Vždy byl ale uhašen a stále se mu dařilo přežívat, přestože mu větrné nárazy odlamovaly z vršku koruny uschlé mohutné větve. Dole mu vždy dorůstaly nové. Šestého dubna 1914 utrpěl topol velkou újmu. Byl roztržen na dvě půlky. Jedna z nich bojovala dál o život a ze druhé měli velvarští několik fůr dříví. Za pár let však vítr naklonil topol natolik, že ho kvůli bezpečnosti bylo nutné 26. září 1919 odstranit. Na jeho místo byl tenkrát vysazen mladý topůlek, vypěstovaný z větvičky původního veterána.

Zajímavostí je, že se u zmíněného topolu stala v roce 1830 loupežná vražda. Přišel zde o život bohatý honák vepřového dobytka. Vrazi sice nebyli vypátrání, ale podezření padlo na zdejší známé zloděje.

Myslím, že si tento topol zaslouží větší pozornost a tak si vám dovolím citovat několika úryvky z nejstaršího zachovaného písemného záznamu, z cesty pana Františka Slavomíra Štěpánka ze Zlonic, který kolem stoletého topolu procházel. (Domnívám se, že si tyto části zaslouží ponechat v originálním podání.) Záznam se dochoval i s autorovou kresbičkou a pochází z roku 1867:
"...v pravo cestou k rybníku tu po pravé straně stojí na hrázi ten velký div přírody, onen věčitý topol, jenž dějepisné znamenitosti nabyl pro svou neobyčejnou sílu v objemu a pro svůj zvláštní tvar. Stojí o samotě jako na stráži. Pod ním jest trochu urovnané zemi. Obešel jsem si ho dne 24. července 1867 a dělaje hodně velké kroky, napočítal jsem jich dvanáct. Však otvorem do něho a měřiv vnitřní dutinu, napočítal jsem kroků osm. ..." Nyní následuje v rukopisu zmínka o nakresleném obrázku s topolem a přilehlým rybníkem. Pak text pokračuje: " Kdysi hodovalo uvnitř za stolem čtrnáct osob a dva páry mohou pohodlně tančiti. Milounký chládek panuje v něm a vetché jeho stěny ověnčeny jsou svěžím zelením. Díváme-li se vzhůru, uvidíme malinkou bílou tečku, tj. obloha, k níž divoký topol své vršky jako ruce spíná. Škoda je, že od vrchu počíná schnouti. Zasluhoval by lepší ohražení a kdyby Velvarští vůbec trochu básničtější lidé byli, dovedli by tu slunnou polohu u svého hnijícího rybníka také básničtěji užíti. Ale tak ---" To je konec citátu, dále ponechává autor větu nedopovězenou a pokračuje ve své cestě dál ke Zlonicím.

Za další zmínku o památném Malovarském topolu připojuji alespoň čtvrtou a poslední šestou sloku z písně o něm složené. Název písně: "Proč ten topol staletý u Velvar už chřadne-". Napsal J. J. v Máji 1906 (plné jméno autora se nepodařilo zjistit).

Ale vraťme se do současnosti. Chraňme si zeleň, je důležitá, jak všichni víme. Jsem ráda za novodobou akci, kde si ve Velvarech kdokoli může adoptovat svůj strom. Nejen že tím zájemci přispějí k rozšíření stromového porostu, ale myslím, že tento projekt může napomoci lidem, opět se víc "srůst" s přírodou.

Blanka Tauerová