Velvary renesanční

Jako každé jiné město v Čechách zažily ve své historii Velvary období rozkvětu i úpadku. Střídání šťastných a smutných časů bylo podmíněno vnějšími okolnostmi, které ovlivňovaly život obyvatel města: klid a mír v království vedl k hospodářské prosperitě a ta se pozitivně odrážela ve stavbě nových domů, veřejných budov a četných uměleckých solitérech, dotvářejících výslednou podobu města, zatímco války a živelné pohromy se všemi průvodními jevy (násilí, epidemie) znamenaly nejen nedostatek peněz a materiální škody, ale i úpadek mravní.
Od konce 15. století až do počátku 17. století prožívaly Velvary období rozkvětu, upevnily své postavení hospodářského a správního centra regionu a zvětšily pozemkový majetek města. Rozrůstaly se ale pomalu a životy obyvatel města a okolních vesnic i v tomto období prosperity ztěžovaly občasné požáry, povodně i neúrody. Postupně přešly do majetku velvarské obce celé Malovary, dvory na Velké Bučině a v Ješíně a roku 1597 koupilo město vsi Nabdín a Bratkovice. Dnes již téměř zapomenutou součástí velvarského hospodářství byly rybníky, jichž v popisovaném období Velvary vlastnily šest.
Bohatství města i jeho obyvatel se odrazilo i ve stavebním rozvoji. Ze středověkého městečka s převážně dřevěnými úzkými domy se stává výstavné kamenné město. Od konce 70. let 16. století zde působí stavitelé Bartoloměj zvaný Vlach a jeho bratr Petr (Pražská brána, dům čp. 203 s fortnou, zřejmě počátky přestavby kostela sv. Kateřiny...). Oba pocházeli, jako většina stavitelů české renesance a raného baroku, ze severu Itálie z oblasti Luganského a Comského jezera. Pravděpodobně kolem poloviny 90. let 16. století za nimi do Velvar přichází i jejich synovec Santin, nejvýznamnější představitel renesančních architektů ve Velvarech. Oženil se zde a v roce 1600 byl přijat za velvarského měšťana. S manželkou Annou koupil dům na náměstí stojící v místě severní polovice nynějšího domu čp. 224, roku 1602 ho zbořil a postavil tu nový dům s podloubím, štíty a pěknou bání. Santin Vlach či také Santin Malvazione od slova malvaz (druh silného sladkého vína, silné pivo) proslul nejen jako šikovný stavebník, který se ve velké míře podílel na renesanční podobě tehdejších Velvar, ale také jako měšťan zpupný a nevychovaný, tropil často výtržnosti a tasil zbraň. Postavil kostel sv. Jiří, přestavoval dům čp. 8, zřejmě i čp. 57, opravoval městské hradby, přestavoval cihelnu, vystavěl od základů městský pivovar, zbudoval světnici celnému v obecním domě a postavil zřejmě spolu s kameníkem Bragatiem de Serpontem přízemí radnice. Mimo Velvary působil například v Roudnici při opravě a přestavbě kostela sv. Václava (později kostel Panny Marie Loretánské) zbořeného při stavbě železnice v 19. století. V roce 1626 Santin Malvazione zemřel a dluhy, které zanechal, byly především za nezaplacené víno. Jeho dědičkou se stala dcera Zuzana, manželka Jana Kaliny (Maliny), mlynáře v Nezabudicích u Křivoklátu. Prodala po otci zděděný dům na náměstí městu Velvarům jen za část jeho hodnoty s podmínkou, že obec převezme všechny dluhy na domě váznoucí. Náhrobek Santina Malvazione nalezneme u soklu průčelí hřbitovního chrámu.
Nejvýznamnější dílo tohoto stavitele, hřbitovní kostel sv. Jiří, je jedinečnou ukázkou renesančního umění v regionu. Stavba kostela souvisí s tehdejší prosperitou města i bohatstvím jeho obyvatel. Byl zbudován nákladem města a nadáním významného velvarského měšťana Jiřího Pechara zvaného Dryáčník, majitele domu čp. 57 na náměstí. Kromě tohoto domu a dalšího majetku patřil Pecharovi i svobodný statek za Pražskou bránou, který věnoval právě na zbudování kostela. Vlastní stavby se bohužel nedočkal, zemřel již v roce 1582. Podnět pro zbudování nového chrámu byl ve Velvarech vřele přijat a také další měšťané i cizí dobrodinci na kostel pamatovali ve svých odkazech. Nedlouho po smrti Jiřího Pechara bylo rozhodnuto i o zasvěcení budoucího svatostánku památce
sv. Jiří a už od roku 1586 se místu říkalo ?u sv. Jiří". V té době zde již stál špitál pro chudé, zbudovaný pravděpodobně kolem roku 1584. Stavba kostela nakonec začala až v roce 1613 a dokončen byl kostel v roce 1616 jako poslední protestantský chrám v Čechách před Třicetiletou válkou.
Roku 1618 byly Velvary celkem velkým městem, uvádí se, že uvnitř městských zdí čítaly 115 osedlých domů. V tomto počtu nejsou uvedeny budovy obecní: děkanství, škola, radnice, celnice, brány Pražská, Roudnická, Slánská a pivovar obecní (nyní čp. 260, 261, 262). Mimo zdi městské bylo 5 domů před Pražskou branou, 12 na Slánském předměstí, domek s kovárnou za branou Roudnickou (zadní část dvora domu čp. 9), špitál pro staré lidi a tři mlýny. Poloha Velvar v úrodné oblasti určovala zemědělský charakter města, ale důležitým zdrojem obživy obyvatel byla též řemesla, jejichž příslušníci se od 14. století sdružovali v cechy. Na počátku 17. století ve Velvarech pracovaly tři společné cechy (pekaři a mlynáři, řezníci a mydláři, bečváři a zámečníci) a čtyři cechy samostatné (sladovníci, krejčí, kožešníci, ševci). Dalším významným zdrojem příjmů byl obchod. Kromě řemeslníků prodávajících vlastní výrobky, zde obchodovali židé a projíždějící obchodníci, kteří dodávali zejména sůl, mořské ryby, koření, látky ap. V místě jižní části dnešního hotelu Záložna (náměstí čp. 224) stávala celnice. Mýtné, cla, tržné a různé naturálie jako zdroj obecních příjmů vybírali městští úředníci. Nejživějším velvarským trhem býval Bartolomějský jarmark. Zboží měli trhovci vyloženo na náměstí pod loubím a také uprostřed rynku v dřevěných a později i zděných boudách. Dalším vydatné příjmy plynuly do pokladen z vaření a prodeje piva, várečné právo patřilo už od středověku k základním městským výsadám. Vázalo se vždy ke konkrétnímu domu a takový dům mohl jeho majitel prodat i čtyřikrát dráže než ostatní. Zpočátku si vařil každý měšťan pivo doma, později se střídali ve várkách v obecním pivovaře. Na počátku 17. století se připomínají ve Velvarech pivovary dva.
Renesance byla nejen obdobím hospodářské prosperity města, ale také vzdělanosti měšťanů. Část z nich prošla pražskou Karlovou universitou a na svém ?humanistickém" vzdělání si velmi zakládala. Mnozí pro město pracovali jako písaři, jiní pak byli dlouholetými radními. Škola zde byla v 16. století pochopitelně utrakvistická a na přelomu 16. a 17. století na výběr velvarských kantorů dohlížel Mistr Martin Bacháček Neuměřický, v letech 1599-1612 rektor nekatolické Karlovy university. O míře vzdělanosti i prosperity velvarských měšťanů svědčí i založení tzv. literátského bratrstva při kůru kostela sv. Kateřiny a s ním spojeného iluminovaného rorátníku (zpěvník adventních písní; zhotoven pravděpodobně kolem roku 1591).
Na počátku 17. století stály tedy Velvary na vrcholu renesančního rozmachu, pak přišla bohužel zkáza v podobě Třicetileté války.........

Text: Ing. Jitka Kůrková, Městské muzeum Velvary

Foto: archiv Městského muzea Velvary, Ing. arch. Jan Pešta, Bc. Martin Filipec