Napříč časem

aneb Nezdolní spolužáci IV. A Výtvarné školy v Praze z roku 1956 vystavují novou i starší tvorbu.

Článek, jehož autorem je pan Pavel Kuneš, vám přiblíží jednotlivé výtvarníky vystavující v prostorách Pražské brány ve Velvarech do 30. 9. 2010 i třídu, jejíž soudržnost, spolupráce a vitalita "nezdolných spolužáků" je opravdu obdivuhodná, jako celek. Absolventi této třídy netvoří žádnou samostatnou uměleckou skupinu. Jejich společná výstava ukazuje rozmanitost a šíři výtvarných názorů. Jsou spolu ve Velvarech, protože už desetiletí zůstávají kamarády a přáteli. Seznámili se příchodem na Vyšší školu uměleckého průmyslu v Praze roku 1952. Bylo jim tehdy 15 let nebo o málo víc. Dva roky chodili do oddělených tříd, dívčí a chlapecké. Ředitelem byl tehdy vynikající kaligraf Josef Solar. Učili je mezi jinými ilustrátor Antonín Pospíšil, Karel Müller nebo sochařka Marie Uchytilová - Kučová Po školské reformě v létě roku 1954 se všichni stali žáky nově vzniklé Výtvarné školy na Hollarově náměstí na Vinohradech, kde roku 1956 maturovali. Mají společné zážitky ze školy, z těžkostí padesátých let i z chmelových brigád. Nacvičovali na spartakiádu. Roku 1955 odjeli na školní výlet na Slovensko, kde jejich profesoři kreslení Zdeněk Balaš a Jaroslav Vodrážka za první republiky učili na gymnáziích. Pod jejich vedením objeli vlakem skoro celé Slovensko a dva dny zůstali v rázovité obci Heĺpa. Ta se jim stala blízkou i v následujících letech. Spřátelili se s vesničany, jezdívali tam léta potom po skupinkách i jednotlivě o prázdninách, kreslili tam i pracovali s lidmi na jejich kopcích.

Na jedné jejich fotografii jsou spolužačky oblečené v helpianských krojích. Jsou tam čtyři, jedna z nich už nežije, Eva Bednářová. Byla to vynikající ilustrátorka a grafička, laureátka ilustrátorských soutěží v Brně, Bratislavě a Lipsku.

Ale není jedinou, kdo už není naživu. Ještě dříve zemřel Pavel Teimer, neobyčejně nadaný a pracovitý písmař. Už roku 1960 obeslal soutěž na knižní písmo. Shromažďoval středověké a renesanční písmařské památky z křtitelnic a zvonů. Podle zbytků rekonstruoval celé abecedy a chtěl je využívat v sazbě. V roce 1967 byl vyzván k soutěži na typografické písmo pro vědecko- technickou sazbu. Za rok předložil porotě dořešený soubor, který zahrnoval antikvu, italiku, půltučnou antikvu, číslice a matematická znaménka, azbuku a řeckou abecedu. Teimerova antikva byla nedávno Janem Solperou nazvána skvostem českého písmařství. Na těchto výstavách jsou vždy účastni i ostatní už zemřelí spolužáci. Veselý přítel Jaroslav Rezek s jeho strukturálními optimistickými obrazy a Tomáš Blažíček, který vystudoval architekturu. Také Pavel Nešleha, který se stal roku 1990 profesorem a prorektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Až do své smrti roku 2003 tam vedl ateliér malby. Zabýval se kresbou a grafikou, objektovým uměním a fotografií. Nechybí ani Miroslav Půhoný, který založil první scénografickou školu ve Stockholmu.

Mezi živými není už ani Petr Augusta, který se stal důstojníkem a po roce 1968 odešel z armády. Ani Alexandr Postler, který využil své dramatické nadání a zemřel jako ředitel Opavského divadla. Poslední dva spolu s Kunešem byli jedinými spolužáky, kteří se odrodili. Kuneš se stal katolickým knězem.

Všichni ostatní se drželi svého kopyta. Byli různě a velmi úspěšní a všichni měli radost ze své práce. O tom svědčí každá jejich výstava, společná nebo samostatná. Pokaždé přináší nové práce, nové pokusy, nové objevy.

Učili na různých školách. Na základní umělecké škole v Turnově učila Jarka Kurandová, výrazná členka Skupiny konkretistů. Mnoho jejích žáků přešlo s úspěchem na pražskou Akademii výtvarných umění. Na základních uměleckých školách učila také Kateřina Černá. Vynikající koloristka, napsala i krátké divadelní hry a dlouhou řadu autorských knížek. O tom se budeme moci přesvědčit letos na podzim na její souborné výstavě. Začne 19. října v Galerii Smečky v Praze. Na střední škole učil řadu let i Václav Křížek. Předtím se uplatnil propagační grafikou a návrhy výstavních exposic. Zdeněk Beran vede dodnes významné oddělení klasické malby na Akademii výtvarných umění v Praze.

Běla Kolčáková se provdala na Slovensko, ilustrovala knížky pro nakladatelství Mladé letá, malovala a navrhla série art protisů. Karolina Pirklová vytvořila mnoho gobelinových a patchworkových obrazů, navrhovala okenní mříže, osm let vedla se svým mužem restaurátorské ateliéry. Dana Vachtová modelovala dřevěné reliéfy a kovové a skleněné plastiky. Věra Vacová byla redaktorkou v pedagogickém nakladatelství a ilustrovala učebnice. Výtvarným redaktorem časopisů byl i Jiří Hladík. Lubomír Přibyl byl dalším členem skupiny konkrétistů, jeho geometrické variace a objevy v černém a bílém jsou všude oceňovány. Josef Nálepa se stal sochařem. Byl jediným sochařem na světě, kterému dovolil Salvádor Dalí, aby ho portrétoval.

Dva ze spolužáků byli činní jako restaurátoři. Helena Domanjová vytvořila i řadu faksimilií v Památníku národního písemnictví. Petr Bareš uváděl do původního stavu malby a fresky od gotiky po 19. století. Také ve velvarském kostele sv. Kateřiny restauroval před dvaceti lety pozdně gotické fresky. Býval členem a několik let předsedou malířské komise restaurátorů Českého fondu výtvarných umělců.

Několik spolužáků odešlo po roce 1968 do světa. Antonín Málek se stal uznávaným malířem v Kolíně nad Rýnem, proslul portréty i krajinami z indického Ladáku, Kambodže a dalších zemí Dálného Východu. Dana Laichterová se živí uměním v Americe. Nynější velvarský občan Tomáš Vosolsobě žil léta ve Švýcarsku. Už od školních let na Akademii se zabýval nefigurativní malbou.

Dávní spolužáci se setkávali odjakživa. Zkraje mívali setkání v zakulacených letech, později několikrát v roce, někdy byla i dvoudenní. Dnes jezdí spolu na výlety a chodí na výstavy. Celá desetiletí je dává organizačně dohromady Lotka Pirklová. Pořádání výstav a fotodokumentace leží především na bedrech Petra Bareše. Jim oběma patří poděkování i za práci na přípravě této výstavy.

Letos je to už 58 let, co spolu kamarádí. Výstavou v Pražské bráně se vám představují svými pracemi z posledních let. V celé šíři a rozmanitosti tvorby, dané jejich životními osudy a usilováním. I při rozdílnostech názorových, uměleckých i kulturně společenských, kráčejí spolu napříč časem.