Pod ochranou matky nebes

I když si silueta Velvar podržela dodnes renesanční kontury, proniklo i sem barokní umění. Na proměně města, která přinesla památky akcentující spíše barokní zbožnost než výtvarnou invenci, měly podíl tři osobnosti -měšťané Jan Augustin Klouzal, Rudolf Kavika z Birkenthálu a děkan P. Matěj Maxmilián Jodl.

Z barokních architektů se uplatnil ve Velvarech Pavel Ignác Bayer (* kol. 1665 t 1733). Je autorem návrhu bývalé panské hospody - domu čp. 10, vystavěné v roce 1696. Primátor města Jan Augustin Klouzal ho tehdy přivezl do Velvar z Prahy. Byla s ním uzavřena smlouva, dle které za práci dostane do vystavění 50 tolarů, 6 strychů žita, 1 strych hrachu, 2 sudy piva. Polírovi dá se 45 krejcarů, tovaryšům po 30kr. K této hospodě ovšem ještě před barokní přestavbou se s největší pravděpodobností váže vznik písně Ó, Velvary, Ó, Velvary, kde jsou mé tolary. Podle místní tradice stála u jejího zrodu událost z přelomu ledna a února 1591, kdy byla v Panské hospodě Jáchymovi z Bílé a na Svinčicích odcizena z hostinského pokoje truhla s 996 tolary.

Před Pražskou branou se nalézala nedávno restaurovaná socha sv. Jana Nepomuckého (1730), před Roudnickou branou stál sv. Josef (1745) od sochaře Augustina Střebského (dnes vedle chrámu sv. Kateřiny), kterého doprovázela zaniklá skulptura sv. Jana Nepomuckého. Rovněž od Augustina Střebského, který se ve Velvarech usadil, (mimochodem stal se otčímem Janu Ev. Koželuhovi) pocházel sv. Václav (1746) situovaný před Chržínskou branou. Její podstavec byl po zániku sochy sv. Václava upraven jako soklová část kovového kříže (1928) při cestě k malovarskému kostelu. Od Slaného zase vítala příchozího Panna Maria karlovská. Její posvátný obraz se původně nalézal na oltáři kostela sv. Apolináře v Praze na Karlově. Malíř Jan Jiří Heinsch se v roce 1697 pokusil znázornit zjevenou pravdu katolické věrouky - tajemství vtěleného Slova a mateřství Panny Marie. Z Karlova se rozšířil kult Panny Marie karlovské po celých Čechách a v našem regionu nalezla své zbožné ctitele právě na Velvarsku. Byl jí zasvěcen oltář v kostele sv. Stětí Jana Křtitele v nedalekém Hospozíně. Sochu Panny Marie karlovské nalézáme v blízkém Chržíně a chránila i obyvatele domu čp. 115 na velvarském rynku, ti si jejídrobnou sochu umístili v nice nad vstupem do domu.

Další mariánskou památkou českého baroku uctívanou ve Velvarech bylo Paládium Panny Marie staroboleslavské. Tento starobylý mariánský reliéf, kterému se připisuje zázračný původ a provází jej tradiční svatováclavská úcta, se dodnes pietně chová ve staroboleslavském kostele. Památka měla za třicetileté války pohnuté osudy a představovala po Bílé hoře, v době ohrožení českého národa, ochranný odznak království. Ve Velvarech o tom svědčí kamenný reliéf Panny Marie staroboleslavské (Vlrgo tVae Pro Us beneDICtlo stet sVper VrbeM - chronogram - 1674), který dal zhotovit slánský hejtman Ondřej Hartman z Klarštejna. Paládium bylo původně umístěno na průčelí obecního domu, později zdobilo závěr kněžiště velvarského farního kostela, a na začátku našeho věku bylo přeneseno do výklenku hřbitovní zdi. Oltář Paládia staroboleslavského se nacházel i v malovarském kostele Všech svatých.

Dominantní sochařské dílo baroku však představuje morový mariánský obelisk z let 1716 - 1719. Jeho autor František Tollinger (t 1718) nejdříve, tak jak to u takových zakázek bylo obvyklé, předložil radním ukázkový model, jehož soklová část je dodnes uložena ve velvarském muzeu. Ikonografie sloupu vychází z barokní zbožnosti, kdy si věřící vyprošovali od Boha a Matky nebes ochranu před pohromami a nemocemi, v tomto případě měli na paměti i morovou nákazu, která Velvary v roce 1713 postihla. V první etáži spatříme reliéfy s výjevy ze života Panny Marie - Zvestování, Navštívení, Uvedení do chrámu. Na západní straně nalezneme reliéf ochránkyně proti moru - sv. Rozálie. Nad římsou jsou znaky zemí Koruny české a Velvar, které na architektonicky rozvinutých nárožích doplňují sochy sv. Václava, sv. Floriána, sv. Prokopa a sv. Šebestiána. Vlastní obelisk je pokryt obláčky s anděly, kteří nesou symboly invokací mariánských litanií, a statue graduje postavou Panny Marie Immaculaty. Sochařská práce, byť poněkud strnulejší, ale evidentně ovlivněná estetikou dynamického baroku, svým rozsahem potlačuje dílo kameníka Antonína Falkeho (umřel před r. 1719), který patrně dodal architektonické prvky a upravil kamenný sokl se sloupky. Obelisk definitivně dokončil zřejmě Matěj Tollinger, který převzal sochařskou dílnu po smrti svého otce a jehož autorský podíl na velvarském sousoší byl patrně asi rozsáhlejší, než se dosud předpokládalo.

V baroku byla v podstatě uzavřena umělecká výzdoba velvarských kostelů. Ve farním kostele sv. Kateřiny se v roce 1723 nacházelo pět stálých oltářů, a to sv. Kateřiny, sv. Judy Tadeáše, Panny Marie bolestné, Tří králů a sv. Jana Nepomuckého. Oltář s obrazem sv. Judy, údajně dílo velvarského rodáka Mikuláše Tieleho z roku 1690, nám opět připomíná faráře P. Matěje Maxmiliána Jodla (* 1650 X 1719), o jehož energické povaze svědčí i zdařilý portrét dnes uložený v městském muzeu. Děkanova úcta k sv. Judovi Tadeášovi se ostatně promítla i ve výzdobě průčelí fary, kde je ve výklenku umístěna socha tohoto apoštola. Právě fara byla podstatněopravena za Jodlova děkanátu, kdy v roce 1700 uzavřel smlouvu s pražským stavitelem Šimonem Panetiem.

Zbožnost velvarských se neobracela jen k soše Panny Marie na náměstí, ale v baroku bylo obnoveno mariánské bratrstvo zasvěcené BolestnéMatce Boží. Jeho činnost potvrdil papež Klement XI., který tak vyhověl prosbě Velvarských, a to listem ze dne 13. 1. 1719. Členové bratrstva rozjímali u raně barokní sochy Panny Marie bolestné, která se dodnes nalézá ve skříňovém oltáři v kněžišti kostela sv. Kateřiny. lnteriér byl ještě doplněn oltáři z pražské Vlašské kaple, odkud je roku 1791 v dražbě koupil ze zrušeného vlašského sirotčince velvarský děkan P. Matěj Drobílek za 772 zl. Do Velvar tehdy přibyla hlavní mrarnorová oltářní architektura, kterou v roce 1854 obohatil obraz sv. Kateřiny - patronky města Velvar od Josefa Hellicha. Z nákupu rovněžpocházejí oba boční mramorové oltáře sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Křtitele s obrazy od Josefa Redelmayera (1727 -1788) z roku 1777.

I v hřbitovním kostele sv. Jiří se v baroku objevilo několik cenných památek. V roce 1687 sice objednali Velvarští u jednoho rakovnického malíře návrh na zařízení hlavního oltáře, ale teprve v roce 1698 byla uzavřena smlouva mezi Janem Augustinem Klouzalem, Václavem Kehnerem a pražským řezbářem Janem Jakubem Harscherem ohledně zhotovení hlavního oltáře. Z pramenů víme, že nad obrazem sv. Jiří se nacházel v nástavci archanděl Michael, obé patrněod malíře Josefa Dittmana z Mostu, přičemž Dittmanův sv. Jiří byl v roce 1879 nahrazen malbou Petra Maixnera. Z původního vybavení připomeňme ještě oltář sv. Isidora, který upomínána slavné barokní poutě Velvarských do Budeniček u Zlonic k poutnímu chrámu sv. Isidora, jehož úctu šířil v kraji Matěj Ondřej Hartman z Klarštejna.