Královské město Velvary
Kdy osada u brodu přes Červený a Bakovský potok získala městská práva, není jisté. Při velkém požáru v roce 1482 shořel i městský archiv s nejstaršími listinami včetně privilegií udělených městu Karlem IV., Zikmundem Lucemburským a Jiřím z Poděbrad. Král Vladislav II. Jagellonský proto v listopadu 1482 svým majestátem potvrdil Velvarům práva a výsady obsažené ve shořelých listinách, včetně svého vlastního majestátu ze 4. dubna téhož roku. V něm bylo uvedeno, že mocí královskou městečko Velvary na město vyzdvihuje, uděluje mu právo budovat hradby, konat výroční trh na svátek sv. Šimona a Judy (28. října) a vybírat trhové poplatky a cla.
Vzhledem k tomu, že už dříve se v písemných pramenech hovoří o Velvarech jako o městě (v latinské podobě civitas), pokoušeli se různí badatelé tento rozpor vysvětlit. Nejpravděpodobnější se zdá, že císař a král Karel IV. povýšil po roce 1357 Velvary na městečko a další panovníci toto privilegium dále rozmnožovali až do doby, kdy Vladislav II. celý proces završil a svým majestátem "i de iure" potvrdil stav, který už existoval. Je totiž nepochybné, že nejpozději v polovině 15. století (spíše však už na jeho počátku) bylo městečko opevněno hradbami, protože v nejstarší dochované městské knize, vedené od roku 1455, se už krátce po jejím zřízení připomínají městské brány (Malovarská a Pražská).
Postavení Velvar mezi ostatními královskými městy bylo ovšem poněkud zvláštní. V době předhusitské se nikdy nejmenují mezi královskými městy a na rozdíl od nich jsou spravovány nikoli královským podkomořím, ale nejvyšším purkrabím hradu pražského, který také obsazuje městskou radu. Žádná písemná zmínka také neuvádí, že by zástupci Velvar zasedali na zemském sněmu a jako plnoprávní zástupci svobodného královského města se účastnili sněmovního jednání. Velvarští také neplatili daně přímo krá?lovským výběrčím, ale odváděli je do purkrabského důchodu. Své vrchností dokonce museli konat robotní práce, s čímž se u jiných královských měst nesetkáváme. Tím se spíše blížily poddanským městům ovšem s tou výjimkou, že jejich vrchností nebyl některý zástupce šlechtícké obce, ale sám panovník. S tímto stavem se ovšem Velvar-ští nesmířili a postupně získávali další a další výsady, které je přibližovaly ke statutu svobodných královských měst.
Už jsme se zmínili o tom, že nejstarší doklady o dějinách města shořely při velkém požáru v roce 1482. Nebyl to ovšem požár jediný, další následovaly v roce 1490, 1531 (správné datum podle údajů o vynucené výstavbě města by mělo být 1571) a ještě častěji podle zápisů v Pamětní knize města hořelo v 17. a 18. století. Tyto záznamy svědčí o tom, že oheň byl jednou z největších metel městského života, a proto také žhářství bylo považováno za hrdelní zločin. 29. července 1664 tak byla v Praze upálena spolu se svým společníkem Anna Volfinová z Kornhauzu, která údajně měla na svědomí několik požárů ve Velvarech a okolí.
Tyto katastrofy postupně změnily tvář města natolik, že z jeho starší gotícké podoby nalézáme dnes jen nepatrné zbytky. Nejcennější památkou z té doby je kostel sv. Kateřiny na náměstí. Poprvé je připomínán jako farní v roce 1337 a jeho stavební vývoj není dosud úplně objasněn. Při opravě severní a jižní fasády v roce 1993 bylo zjištěno, že původní loď kostela byla při pozdně gotické přestavbě zvýšena. Zřejmě se tak stalo v roce 1487, kdy byl kostel upravován mistrem Linhartem. Nejcennější do chovanou částí z té doby je dnešní sakristíe v přízemí čtyřboké věže. Prostor je sklenut křížovou klenbou s hruškovitými žebry, která se protínají v kruhovém nezdobeném svorníku. V 70. letech byly pod novějšími nátěry objeveny fragmenty nástěnných maleb, které v letech 1992 - 1994 restaurovali akademičtí malíři Petr Bareš a Jiří Brodský. V našem regionu jde o unikátní malířskou výzdobu z poloviny 15. století. Její centrální výjev na severnístěně - Ukřižování Krista - byl, bohužel, poškozen proražením barokního okna, takže z něj zůstaly jen konce ramen kříže. Dobře zachovány jsou však postavy vedle kříže - vlevo zástup se třemi Mariemi a vpravo sv. Jan Evangelista a vojáci se setníkem s precizně provedenou zbrojí. Na západní stěně je skupina šesti apoštolů se svatými Petrem a Pavlem uprostřed, na východní stěně po stranách původního okna jsou sv. Bartoloměj a sv. Ondřej a na jižní stěně další dva apoštolové. Vnitřní stěnu chodbičky zdobila rozměrná postava biskupa. Klenba byla vymalována zelenými akantovými úponky s černými obrysy. Ve východní stěně vedle okna je původní výklenek, který mohl sloužit jako sanktuarium, takže se někteří badatelé domnívají, že prostor pod věží sloužil jako soukromá kaple, a to už v 70. letech 14. století, kdy velvarský farář Mathias Rupert byl kaplanem císaře Karla IV.
K době "otce vlasti" se také váže pověst o poslání vajec do Prahy na stavbu kamenného mostu. Velvarští konšelé je prý však dali uvařit natvrdo, aby se cestou nerozbila.
V zápisech Karlova syna krále Václava IV. ohledně darování odÚmrtí jeho služebníkům figurují Velvary jako "civitas" - město. Václavovou smrtí v roce 1419 ale doznívá období rozkvětu českého státu a husitské války mění od základu život v něm i jeho postavení v ostatním křesťanském světě. Na sklonku roku 1420 pobýval ve Velvarech římský král Zikmund a vydal tu 9. listopadu - tedy krátce po porážce od husitů u Vyšehradu - některé své listy. Zda už tehdy město stálo na straně husitů a zda Zikmundův pobyt znamenal i represe proti místním stoupencům strany podobojí, nevíme. Později však Velvary patřily ke straně pražanů, možná i proto, že při dělení purkrabského majetku připadly na nějakou dobu Starému Městu pražskému. K čelným představitelům této pražské obce v období kolem lipanské bitvy patřil radní Jan Velvar, který se v letech 1435-1436 velmi aktivně účastnil jednání s císařem Zikmundem i slavnostního vyhlášení kompaktát v Jihlavě 5. července 1436. Potévšak jeho hvězda zapadla a v roce 1438 se stal obětí represí Menharta z Hradce proti střednímu kališnickému proudu Hynce Ptáčka z Pirkštejna a Jiřího z Poděbrad.
Z husitských válek vyšly Velvary zřejmě bez znatelných ztrát a i nadále se hlásily k utrakvismu. Král Jiří z Poděbrad udělil velvarským měšťanům výsadu svobodně zakupovat a držet majetek v okolí a připojovat ho k městu. Jak už jsme uvedli, tyto výsady pak znovu potvrdil v listopadu 1482 král Vladislav II. Jagellonský a v roce 1497 k nim přidal i právo pečetit městské listiny červeným voskem.
Město nepostihly ani represe Ferdinanda I. v roce 1548. O dva roky dříve sice Velvary patřily mezi města, která králi odmítla prodloužit vojenskou hotovost pro tažení do Saska, ale v roce 1547, kdy spojená katolická habsburská vojska zvítězila ve šmalkaldské válce, se už panovníkovi neprotivily. Však si také Ferdinand vybral Velvary jako místo k přenocování z I. na 2. července 1547, kdy jeho žoldnéři v tichosti obsazovali Pražský hrad. Díky tomu, že se jim následnékonfiskace majetku odbojníků vyhnuly, mohlo město nakupovat další majetek. K Malovarům zakoupeným v roce 1526, ke dvorům v Bučině, Ješíně, Bechlíně a Předoníně tak v roce 1597 Velvarští přikoupili od pan Hertvíka Zejdlice ze Šenfeldu zbývající část Nabdína spolu s Bratkovicemi.
Až do roku 1480 stál v čele městské správy královský úředník - rychtář, jenž měl k ruce sbor pomocníků zvaných konšelé nebo radní, dosazovaných pražským purkrabím. Konšelé na sebe postupně strhávali moc, až roku 1480 obec rychtu koupila a v čele města od té doby stál purkmistr a konšelé. V průběhu 16. století se pak rychtář změnil na pouhého policejního úředníka podřízeného městu. Konšelů bylo ve Velvarech dvanáct a každý z nich zastával jeden měsíc úřad purkmistra, jehož povinností bylo úřadovat každý den na radnici a vyřizovat veškerou běžnou agendu. Kdo byl po obnově rady zvolen za prvního purkmistra, byl nazýván primátorem nebo zkráceně primasem. A mnozí z primasů, jako např. Václav Beránek, Jan Mitis, Jan Bárta, Jan Augustin Klouzal se rozsáhlou stavební činností zasloužili o odstranění následků živelních pohrom a další rozvoj města.
Kromě výnosů ze vsí a dvorů, které město vlastnilo, bylo hlavním zdrojem příjmů řemeslo a obchod. I ve Velvarech se řemeslníci sdružovali do cechů, kterých podle údajů z roku 1611 bylo sedm, a to I. pekaři a mlynáři, 2. řezníci a mydláři, 3. sladovníci, 4. krejčí, 5. kožešníci, 6. kováři, koláři, bečváři a zámečníci, 7. ševci. Na práci řemeslníků dohlížela obec, která nepoctivé mistry napomínala, nebo i trestala vězením.
Vězení bylo buď "studené", tedy ve sklepě, nebo "teplé" s okny do ulice - tomu se tehdy říkalo "Káranka". Pranýř pro potrestání menších přestupků stál před starou radnicí, byl to sloup s kovovým kruhem, který se provinilci nasazoval jako obojek na krk. Hrdelní tresty se vykonávaly na popravišti za městem, kde se říkalo "Na spravedlnosti" a kde také stála šibenice. Vlastního kata Velvary neměly a vypůjčovaly si ho z Roudnice, ze Slaného, nebo i z Prahy. Jako zajímavost uveďme, že mistr popravčí alespoň jednou do roka čistil za odměnu 30 grošů náměstí a ulice od nejhrubších nečistot.
