Úřední deska

úřední deska

Ochrana osobních údajů

Ochrana osobních úřadů

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Aktuální počasí

Počasí dnes:

10. 12. 2019

oblacnosde

Bude polojasno až oblačno, místy přeháňky, od 400m srážky sněhové. Denní teploty 2 až 6°C. Noční teploty -2 až -6°C.

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 13
DNES: 535
TÝDEN: 1514
CELKEM: 1259100

mojeiD na našich stránkách!

Ti z vás, kteří navštěvují pravidelně naše internetové stránky, si určitě všimli, že se na nich objevila nová ikonka „mojeID“. Přes tuto službu se nyní můžete snadno a rychle přihlásit jak k novým anketám, tak i k několika tisícům dalších služeb na českém internetu. Nám na úřadě pak mojeID přináší nové možnosti v komunikaci s vámi, občany Města Velvary. Více informací naleznete zde.

Nabídky práce v regionu Velvary

Nabídky práce v regionu Velvary

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Městské muzeum Velvary pro Vás připravilo novou rubriku do Zpravodaje z Velvarska, web www.velvary.cz a fb stránku muzea na rok 2019. Jedná se o „Exponáty s příběhem“. Těšit se můžete na zajímavé příběhy, které se váží k exponátům z našeho muzea či k jejich dárcům a tvůrcům. 

Exponát s příběhem

LEDEN - " cigártaška "

Městské muzeum ve Velvarech má ve své sbírce mnoho zajímavých exponátů. V expozici věnující se období 1. republiky v regionu Velvarsko se nachází „ cigártaška “, která má svůj příběh. Pouzdro na cigarety pochází z počátku 20. století a muzeu ji daroval pan Jaroslav Bouška z Velvar. A není to pouzdro ledajaké, dokonce zachránilo život! Přečtěte si poutavý příběh, který se k tomuto výjimečnému exponátu pojí.

Nepropaguji v žádném případě kouření. Ale příběh, který vám budu vyprávět, s ním úzce souvisí. Zní to neuvěřitelně, ale mému otci kouření zachránilo život. Přesně řečeno - byla to kovová „ cigártaška “, kterou měl otec v náprsní tašce v inkriminovaný den. Někdy kolem roku 1919 šel v sobotu večer domů do Velvar z Málkovic, kde pracoval na statku bývalého majitele Martinice. U ješínské cihelny číhal vrah, který chtěl zastřelit majitele cihelny. Tím, že otec i „ oběť “ měli stejné postavy, útočník ve tmě vystřelil omylem na srdce mého otce. A zde díky kovovému pouzdru na cigarety kulka ztratila o obal pláště svůj smrtelný účinek a jen lehce zranila nevinného člověka. “

Dle přání pana Boušky je možné si na pouzdro sáhnout pro štěstí.

ÚNOR - model cukrovaru

Strojmistr velvarského cukrovaru, pan Jan Přibyl, působil v továrně po řadu let. Jeho práce se zároveň stala jeho velkým koníčkem. Své volné chvíle trávil výrobou modelu cukrovaru, který přinášel radost menším i větším Velvarákům, ale také lidem z širokého okolí. Přinášíme Vám jeho unikátní vyjádření, kde popisuje nejen zhotovení tohoto mistrovského díla:

"Asi před 25 roky, když jsem poprvé uviděl model cukrovaru na Hradčanech v Technickém muzeu, jak známo, je nepohyblivý, vznikla ve mně myšlenka, udělat sobě model, který by se pohyboval, až konečně po dlouhé době došla k uskutečnění.

První parní stroj byl podle mého modelu zhotoven r. 1916 a tak pozvolna pokračovala práce až do úplného zhotovení r. 1936, kdy poprvé dne 14. května dílo dospělo tak daleko, že jsem mohl u příležitosti slavnostní valné hromady Severočeské župy družstevní, model s parním pohonem předvésti.

Cukrovárek má svůj vlastní parní kotel na přetlak páry 7 atm., má předhřívač páry a ohřívač vody (ekonomisér), dále má svojí malou elektrárnu s motorem na 3 fáze a dynamem na 100 wattů a 120 voltů napětí. Všecky stroje a přístroje k výrobě cukru potřebné, jsou zhotoveny podle mého vlastního návrhu, podle mých vlastních modelů a jsou podle úsudku směrodatného odborníka pro cukrovarnické stroje, p. Ing. Květa, po stránce prakticko - strojnické, zhotoveny velmi dokonale.

Celý model jsem sám financoval a veškerý volný čas, jakož i moje dovolená po mnoho roků byla užita pouze pro zdar tohoto díla. Nyní mohu s chloubou ukázat, jak pilně a svědomitě pracoval jsem na tomto modelu beze vší náročnosti, a doufám, že veřejnost pochopí tuto moji dlouholetou obětavost a vytrvalost, jež vyprýštily z lásky k průmyslu cukrovarnickému a myslím, že mohou býti jeho chloubou.

Veškeré potíže spojené s tímto modelem, jak po stránce finanční, tak i technické jsou překonány a model se těší dosti široké přízni odborníků i zájemců ze všech vrstev tak, že mně snad umožní, abych výdaje jednou pomalu dostal zpět.

Neříkám, že by to nikdo nedovedl, neříkám, že by to nemohl někdo po stránce finanční podniknout, ale myslím, že by se našlo snad málo jedinců, kteří by po tak dlouhou dobu neztratili chuť do nejista ukládat své vědomosti a zkušenosti, spojené s tak velkou obětavostí. Je také mojí povinností poděkovat všem, kteří mne jakýmkoliv způsobem podporovali a hojné rady a zkušenosti beznáročně pro toto dílo poskytli.

Cukrovárek má už nyní v pamětní knize zapsáno skoro 2000 návštěvníků všech vrstev, a je přístupný pouze v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne. Všechny denní listy zaznamenaly o něm již noticky různého druhu a vesměs doporučují, aby každý dílo toto shlédl. "

Ve sbírce Městského muzea Velvary se nachází zbylá část funkčního modelu pana Přibyla. Proto neváhejte a přijďte si tento jedinečný exponát, který se váže k historii velvarského cukrovaru, prohlédnout.

BŘEZEN - znak města Velvar

Na červeném štítě dvě stříbrné dvoupatrové věže s oknem v každém patře, ukončené černou gotickou valbovou střechou se zlatými makovicemi, doprovázenou po stranách špičatými věžičkami. Mezi věžemi nízká kvádrová hradba, na které stojí jednoocasý stříbrný lev obrácený doprava, s korunou na hlavě, jeho ocas otáčí levou věž a je prostrčen jedním oknem. Tento exponát byl dříve součástí výzdoby radnice a dnes je vystaven v budově Městského muzea.

Ačkoli datace udělení znaku je neznámá, patrně se historický znak vyvinul z pečeti udělené Velvarům císařem Karlem IV., potvrzen však byl Vladislavem II. Jagellonským v roce 1482. Nejstarší zachovaná městská pečeť z 15. století je kruhová o průměru 32 mm s latinským nápisem v gotické miniskule SECRETUM D WELVAR.

Od poloviny 16. století se na pečetích objevuje již dnešní podoba mětského znaku, kterou definitivně dotvořil Pavel Raphigius Litomyšlský, správce velvarské školy. Znak nakreslil barevně do městské knihy „ Liber memorabilium et contractum “ a písař Štěpán Peristerius jej doplnil latinským zápisem téměř básnickým:

Proč asi miláčku, mají Velvary věže ve znaku? Proč červené pole a krále zvířat? Co značí přespanilá koruna královská? Jsou to znamení věru velmi vznešená. Pověz nám, Oidipe, jejich význam! Velmi jsou vznešena; z nich vyčísti lze i celý význam. Proto ve znaku věže vidíš, že nastavuje je město proti nepřátelům. Tolik nepřátel již přemohlo. Potomkové učte se vítěziti! Nelíčená věrnost a zbožnost, totě jsou věže, kterými Velvary vítězí. Postav věže toho druhu proti nepřátelům a přemůžeš je. Proč červené pole, ptáš se? Příčinu toho, čtenáři, nechci tajiti. Velvary ochraňují si rády silou Martovou (bojem) práva svá. Jestliže není upevněna zbožnost a právo, krev nadarmo se prolévá. Červené pole získali si měšťané tím, že přemohli nepřátele. Jejich věrnost nezlomná vždy honositi se bude tímto znamením vítězným. Pokolení příští nechať hotovo jest k boji, aby těšilo se časům pokojným. Co znamená lev za ohon k věži vázaný? Řeknu ti to: totě odznak vedle práva; město mocného krále zasluhuje královského znamení. Vezdy bylo královské. Proto lev k věžím jest přivázán, aby krále od nich neodloučil. V červeném poli bílý lev upomíná nás, abychom čistá srdce a upřímnou mysl bohu a králi zachovali. Proto nechť bojují synové, lev chrániti bude právo…proč ke znaku druží se přeskvělá koruna královská? Město získalo si ji námahou, podnikajíc mnoho pro krále…Dokud pak koruna se zachová, bude město zdejší miláčkem krále. “

DUBEN - brankářská hokejová maska Jiřího Crhy

Jiří Crha

(* 13.4. 1950, Pardubice)

Jiří Crha přezdívaný „Placatej“ je slavný bývalý československý hokejový brankář. Během své kariéry reprezentoval Československo, hrál tuzemskou ligu okusil i zámořskou NHL, kde se jako první náš brankář probojoval na post jedničky. V národním mužstvu působil od počátku 70. let 20. století, kde většinou plnil roli dvojky za tehdy fantastickým Jiřím Holečkem a odchytal 55 utkání. Podařilo se mu získat titul juniorského mistra Evropy v roce 1968, stříbrné medaile na mistrovstvích světa z let 1974, 1975 a 1978, bronzovou medaili z mistrovství světa 1973 a olympijské stříbro v roce 1976!

Co se týče klubové úrovně, v letech 1968 až 1978 v lize odchytal 377 utkání za Teslu Pardubice a Duklu Jihlava. V klubu Tesla Pardubice jej trénoval Horymír Sekera z Velké Bučiny. Zde je držitelem mistrovských titulů z let 1970, 1971 a 1973. Později emigroval do USA, kde okusil kouzlo největší hokejové soutěže na světe - NHL. Dne 4. února 1980 podepsal smlouvu s kanadským Toronto Maple Leafs, které ho poté dosadilo na post brankářské jedničky. Stal se tak prvním evropským brankářem, který se stal jedničkou v zámořském klubu. Zde setrval několik sezon. Navzdory jeho úspěchům v týmu, přestupuje Crha v roce 1983 do německé ligy. Roku 1991 ukončil kariéru a odešel do zaslouženého hokejového důchodu. V nynější době působí jako hráčský agent.

Traduje se, že kvůli pohyblivosti paží, odmítal nosit na předloktí chrániče. Proslavil se také díky novátorským pokusům v nošení brankářských masek, zejména v jejich barevných provedeních.

V rámci naší výstavy v prostorách galerie muzea – Sport ve Velvarech (od 15.4.2019 do 30.6.2019) – bude k vidění první brankářská maska kdysi slavného brankáře a vizionáře Jiřího Crhy, kterou si sám vyrobil! Za její vystavení vděčíme věrnému hráči a pamětníkovi velvarského hokeje, panu Michaličkovi a pardubickému trenérovi Horymíru Sekerovi z Velké Bučiny. Děkujeme!

KVĚTEN - obraz Husitka od Václava Brožíka

Obraz Husitka (Epizoda z husitských válek v Čechách z roku 1419) patří k nejvýznamnějším dílům z výtvarné podsbírky Městského muzea Velvary. Do muzea se obraz dostal v roce 1943 z odkazu Oldřicha Brtníka (1865-1942) nájemce velkostatku na Uhách, významného českého národohospodáře a zároveň mecenáše umění. V korespondenci se správou muzea města Velvar z roku 1940 Oldřich Brtník uvádí: "Připravuji poslední vůli svou. Dle dosavadních disposic hodlám odkázati velmi cennou galerii obrazů museu Vašemu, za podmínky, že galerie tato bude umístěna v modernější budově větší, větších místností, jež musí býti světlé a suché a kdež by umělecká díla byla zajištěna před požárem, krádeží a zhoubným vlivem vlhka. Jest to asi 40 obrazů, mezi nimi velký obraz Brožíkův: Oběť fanatismu a řada obrazů našich a cizích mistrů."

Václav Brožík (1851-1901) patřil ve své době k nejslavnějším osobnostem nejen české a evropské malby, ale v poměrně krátkém čase získal značný ohlas i v zámoří. Jeho dobová sláva byla úzce spjata s osudy historické malby, která dosáhla vrcholu v druhé polovině 19. století, ale s přelomem 19. a 20. století se už míjela s duchem doby, ztrácela uměleckou aktuálnost a byla považována za anachronismus. Až osmdesátá a především devadesátá léta 20. století přinesla zvýšený zájem o umění 19. století a také změnu pohledu na jeho hodnocení a kontinuitu se současným výtvarným cítěním. Nového výkladu své tvorby a adekvátního začlenění do vývojového kontextu českého i evropského umění se dočkal mezi jinými umělci i Václav Brožík. Obraz Husitka (v Novém slovníku československých výtvarných umělců z roku 1936 Dr. Prokopa Tomana uváděný jako Dívka husitská) je dokladem Brožíkova úspěšného zakotvení ve Francii, kam odešel z Čech koncem roku 1876 na popud přítele a mecenáše Alexandra Brandeise, statkáře a podnikatele ze Suchdola u Prahy, a za podpory Albrechta hraběte z Kounic, předsedy Společnosti vlasteneckých přátel umění. Začátky v Paříži nebyly pro mladého umělce jednoduché, ale celé tři měsíce počátkem roku 1877 Brožík usilovně pracoval a všechny své umělecké naděje vkládal do jarního pařížského Salonu. Rozhodl se pro námět z husitských bojů a namaloval olejovou variantu své rané kresby z Drážďan nazvanou tehdy "Oběti náboženského fanatismu". Vzorem pro obraz mu byla malba Jaroslava Čermáka "Únos Černohorky" z roku 1865. Ústřední postavou obrazu Husitka (olej, plátno, 185 x 120 cm, signováno uprostřed vpravo na kameni VÁCSLAV BROŽÍK PARIS 1877) je krásná mladá žena, přivázaná nahá ke kůlu, jedna z nešťastných husitských dívek, které byly chytány a prodávány kutnohorským německým patriciům stojícím v konfliktu na straně císaře Zikmunda Lucemburského. Před zahájením pařížského Salonu 1. května 1877 napsal Brožík Alexandru Brandeisovi několik dopisů, kde se mimo jiné zmínil, že už obraz dokončil, ale "neměl jsem vskutku ani čas obraz nechati před výstavou fotografovati, poněvadž jsem pracoval skoro do posledního dne. Obraz můj představuje "husitské děvče v zajetí na Kutné hoře" akt skoro v životní velikosti a 5 postav Němců. Co jsem měl za mordování s modelem a co jsem se naplatil nemáš ponětí, myslím, že obraz se bude líbiti, poněvadž je předce trochu nový a historický."

Kromě Husitky se rozhodl Brožík na Salonu vystavit ještě obraz "Svatební průvod Dagmar a Waldemara". Začátkem dubna, kdy obrazy předložil komisi, píše opět Brandeisovi, že oba obrazy "s velikým komplimentem od juri přijaté jsou". Kritika se pak vyjádřila poněkud vlažněji, než Brožík očekával, když označila jeho dílo jako "ne právě špatné (pas mal)". Přesto byla Brožíkova premiérová účast na Salonu velmi dobrým začátkem další umělecké kariéry v tehdejší mekce výtvarného umění a zakrátko mu ležela Paříž tzv. u nohou. V roce 1878 získal Václav Brožík za obraz "Svatební poselstvo českého a uherského krále Ladislava k francouzskému dvoru Karla VII." zlatou medaili II. třídy, nejvyšší možné ocenění pro zahraničního umělce.

V roce 2001 uplynulo sto padesát let od narození a zároveň sto let od smrti Václava Brožíka. K tomuto malířovu dvojitému výročí připravila Národní galerie v Praze monografickou výstavu ve Valdštejnské jízdárně, jejíž hlavní kurátorkou byla Naděžda Blažíčková-Horová. Projektu předcházela několikaletá výzkumná práce, kdy bylo zpracováno přes čtyři sta obrazů a jednou tolik kreseb. Dopátrat se osudů Brožíkových děl nebylo snadné, protože jsou rozptýlena po celém světě. V galerii Valdštejnské jízdárny bylo tehdy vystaveno 184 obrazů, katalog zahrnuje dvojnásobek výtvarných děl. Výstava byla zahájena 24. ledna 2003 a návštěvníci si zde mohli hned v úvodní části prohlédnout i obraz z velvarského muzea.

V letech 2008-2009 byl obraz Husitka součástí dvou výstav pořádaných Archivem hlavního města Prahy v Clam-Gallasově paláci v Praze a Galerií města Prahy ve výstavních prostorech Městské knihovny v Praze na Starém Městě. V současné době byla schválena zápůjčka obrazu Muzeu a galerii v Prostějově, kde by měl být obraz součástí výstavy Brožíkových děl nazvané "Publikum ztichlo ohromením nad velkolepostí díla." Návštěvníci Městského muzea Velvary se s krásnou, ale smutnou dívkou z obrazu setkávají ve stálé expozici v místnosti věnované 19. a počátku 20. století. Součástí expozice je i portrét a stručný životopis dárce obrazu, Oldřicha Brtníka. Ale to je zase jiný exponát a jiný příběh.....…

ČERVEN - kostrový pohřeb muže ve skrčené poloze

Počátek starší doby bronzové - únětická kultura (přelom 3. a 2. tisíciletí př.n.l.)

V našem muzeu máme „kolegu“, který nám hlídá muzeum, i když v něm právě nejsme. Říkáme mu...Ferda! Jedná se o nejstaršího Velvaráka, který se v našem městě nachází. A že mu je už spostu let. Něco kolem 4 až 5 tisíc a pochází z období starší doby bronzové (únětické kultury). Nachází se v naší pravěké expozici a má stále úsměv na rtech.

Únětická kultura navazuje na našem území na předchozí dvě kultury - lid se šňůrovou keramikou a lid zvoncovitých pohárů. S první ji svazuje výrazná tělesná příbuznost, odkaz druhé je především myšlenkový. Jeho nejdůležitější součást tvoří pokročilé využívání kovu. Prakticky jedinými prameny, ze kterých lid těchto kultur poznáváme, jsou hroby, jichž se zachovalo na našem území velké množství.

Kostry v nich jsou uloženy na boku s koleny pokrčenými nebo přitaženými až k bradě. Podle některých badatelů kostra po smrti napodobuje polohu dítěte v matce před narozením, podle jiných jako by byl zemřelý svázaný do kozelce proto, aby nemohl opustit místo posledního odpočinku a vracet se mezi živé.

Hroby se skrčenými kostrami se v určitých podrobnostech liší podle kultur. V hrobech lidu se šňůrovou keramikou leží pohřbení v západovýchodním směru a dívají se k jihu, zemřelí obou dalších kultur pro změnu leží severojižním směrem a tváří k východu. Společný mají zvyk klást muže vždy na jeden určitý bok a ženy na druhý. Bojovníci lidu se šňůrovou keramikou leží vždy na pravém boku s hlavou na západ, ženy na boku levém s hlavou na východ, tak se všechny obličeje otáčejí na jih. Vyhlížely tam snad nový život, dar všemocného a uctívaného slunce?

Lid se šňůrovou keramikou zakládal hroby ve větších vzdálenostech od sebe, proto je potřeba pro větší nález odkrýt i větší plochy. Rozsáhlá pohřebiště zanechal i lid se zvoncovitými poháry. Často na týchž místech pak pokračovalo pohřbívání i v době starší únětické kultury. Pohřebiště lidí únětické kultury, v jejichž hrobech se kromě nádob objevují předměty z bronzu, zlata a jantaru, vytvářejí větší okrsky s několika skupinami hrobů, které jsou místem vyhrazeným k dlouhodobému pohřbívání členů určitých příbuzenských skupin. Převažují kostrové hroby se skrčenou kostrou, často obložené kameny. Známy jsou též skříňkové hroby vybudované z plochých kamenných desek a nacházejí se i pohřby v rakvích vydlabaných z kmene. Průměrný věk tehdejší populace podle antropologického výzkumu činil 36 let.

Pokud byste měli zájem někdy Ferdu navštívit, neváhejte! Rád tu na Vás počká a přivítá vás, jako vždy, s úsměvem na rtech.

ČERVENEC - Malovarský cínový poklad

Byl nalezen v roce 1969 při stavbě bytovek v části Velvar nazývané Malovary. Cenný soubor cínového nádobí pochází z konce 16. až počátku 17. století. Patřil zřejmě některému z majitelů malovarských dvorů a byl jím do země ukryt v neklidných dobách třicetileté války.

Soubor obsahuje tři velké konvice, dvě konvice malé, jednu konvici ve zlomcích, torza dvou mís a třináct talířů ve větším či menším stupni zachovalosti, žádný však úplný a nepoškozený. Během staletí, kdy ležely cínové předměty v zemi, zetlela pravděpodobně i schránka či jiný obal, který cín chránil a ten byl poškozen jak působením chemických sloučenin v půdě (cínu škodí především kyseliny a aldehydy; na poškození se paradoxně mohla podílet i schránka, pokud byla z čerstvého nebo tvrdého dřeva), tak vlhkostí a zejména nízkými teplotami. Při dlouhodobém působení nízkých teplot dochází ke změně krystalické struktury cínu a z kovu se stává amorfní hmota či prášek. Tato specifická koroze se nazývá cínový mor a projevuje se puchýřky na povrchu kovu, které se posléze rozšiřují a vedou k rozpadu předmětu.

Soubor byl konzervován v roce 1971 pracovníky Archeologického ústavu v Praze. Na některých talířích a konvicích se zachovaly konvářské značky, ale doposud nebyl proveden podrobnější výzkum jednotlivých předmětů a neznáme tedy ani výrobce. Na části předmětů jsou vyryta písmena PE. Vzhledem k očividně „neumělému“ rytí se jedná o dodatečný zásah a mohlo by jít o iniciály majitele předmětu.

SRPEN - Čajník

Tato čajová konvice prošla za dobu své existence mnoha kouty Evropy, zejména Ruska. Neměla ale vždy dnešní podobu konvice. Vojáci za 1. světové války si museli poradit v nelehkých situacích, při nedostatku materiálu, se vším, co bylo tehdy dostupné. Na výrobu předmětů denní potřeby používali např. kusy munice, nalezené věci, válečnou kořist, apod.

Konkrétně tato konvice byla vyrobena vojáky ruských legií z použité munice (např. víčko je z granátu). V nehostinných podmínkách ruské Sibiře se vojáci při mrazivých teplotách museli ohřívat, jelikož ani oblečení nebylo často dostatečně hřejivé a tato konvice byla zajisté užitečná.

Kdo ví, kde všude a v jaké podobě se konvice kdysi za války pohybovala. Zažila snad slavnou bitvu u Zborova? Byla přítomna neutichajícímu svištění munice přímo na frontě? To vše se můžeme dnes jen domnívat. Jisté ale je, že do Čech tento čajník přivezl Antonín Srp, legionář z Velvarska, jež byl jedním z ruských legionářů. Konvice na čaj je díky němu dnes vystavená u nás v muzeu a vy se na tento unikát můžete přijít podívat a zamyslet se, kolik toho za dobu své existence již „ prožila “.

ZÁŘÍ - Obraz: Krajina s tůní (Podzimní les) od O. Knotka

V souvislosti s příběhem tohoto obrazu si pojďme nejprve povědět něco o historii Židů ve Velvarech. Nejstarší zmínka pochází z počátku 15. století, přesněji z roku 1420. Od té doby až do 19. století byl počet židovských rodin ve Velvarech velmi malý a zdejší Židé byli členy náboženské obce v Ješíně.

Postupně se ale jejich počet na Velvarsku rozrůstal. Roku 1894 obvod židovské obce zahrnoval obce: Velvary, Velkou Bučinu, Chržín, Černuc, Hospozín, Miletice, Mlčechvosty, Novou Ves, Ouholice a Sazenou. Samostatná náboženská obec byla založena v 90. letech 19. století a měla ve správě majetku modlitebnu, hřbitov v Blevicích a německou školu, která byla založena roku 1876. V roce 1904 sdružovala náboženská obec 102 Židů a roku 1930 jich bylo 54. V roce 1930 byla také ve Velvarech postavena synagoga dle návrhu architekta Františka Alberta Libry. V důsledku holocaustu, odsouvání Židů do koncentračních táborů a působení pronacistické organizace Vlajka ve Velvarech se téměř všichni v roce 1942 dostali do Terezína ze shromaždiště na Kladně transportem Y nebo Z.

To by bylo k historii Židů ve Velvarech a nyní se můžeme přesunout k obrazu samotnému. Rodina Geberova bydlela v Chržínské ulici a vlastnila zde obchod s obilím. Před odsunem do koncentračního tábora si uschovala věci u jedné rodiny z Velvar, jejichž děti se kamarádily. Bohužel se z tábora vrátila jen jejich dcera, která si následně přišla vyzvednout věci k již zmíněné rodině z Velvar. Rodině věnovala za uschování věcí obraz od malíře O. Knotka.

Obraz byl již velice starý a poničený a paní, která ho věnovala do muzea, o něm říká, že z něho vyzařuje poklid tichého lesa. Obraz byl následně nákladně restaurován a díky svému pozoruhodnému příběhu zařazen do sbírky muzea.

ŘÍJEN - Barokní strop

Barokní strop opředený mnoha příběhy se nachází v městem pronajaté části Městského muzea Velvary a to v 1. podlaží domu č. p. 110 v Pražské ulici. Objeven byl v roce 1989. Tento strop je unikátní památkou, jelikož dosud neexistuje podobný příklad takto malovaného stropu v měšťanském ani šlechtickém interiéru v našem regionu. Upřesnění datace vzniku stropu není z pohledu odborníků jednoznačné, avšak obecně ho lze zařadit do 18. století. Dle záznamů musel zcela jistě vzniknout až po roce 1706, kdy ve městě propukl rozsáhlý požár.

Záměrem konstrukce stropu bylo vytvořit mezi pěti nosnými trámy hladkou plochu pro souvislou malbu na čtyřech polích. Mezi jednotlivými prkny nebyly spáry zakrývány lištami. Dnes jsou mezi prkny vidět pouze lištové výplně, jakési plomby, které pocházejí z pozdějších úprav, kdy prkna seschla a spáry se samovolně rozestoupily.

Malba stropu znázorňuje výjevy rozlehlé krajiny, která střídá pohledy na hrady, tvrze nebo města. Ty se nepravidelně objevují na pahorcích či v blízkosti jezera. Dále zde můžeme spatřit pohled na moře s loďstvem a opevněným městem na vysoké skále. Malbou se prolínají vyobrazení ptactva, podobizny jak osamělých, tak vícero postav v rozdílné barvě oděvu a v různých pozicích. Můžeme se domnívat, že se jedná o figury vojáků, jelikož každá z nich drží v ruce nějaký nástroj, který nápadně připomíná zbraň (např. pušku s bodáky přes rameno či zavěšenou šavlí kolem pasu) a postavy jsou oblečené ve vojenských kabátech. V posledním výjevu na pozadí, který se liší od ostatních, je možné vidět pět lodí plných vojáků, které plují po mořské hladině směrem k opevněnému městu na vysokém svahu, kde na ně již čekají obránci se vztyčenými prapory, připraveni čelit útoku.

Zda - li byl objednavatelem malby voják, který se počátkem 18. století účastnil vojenského tažení, se dnes můžeme pouze domnívat. Jisté ale je, že se jednotlivé postavy navzájem sobě nepodobají a určitě se tedy nejedná o tu samou osobu, která by procházela celým obrazem a utvářela tak celistvý příběh. Dosud nebyl objeven žádný písemný záznam o událostech, které bychom mohli k tomuto obrazu přiřadit.

LISTOPAD – Modelleto Mariánského sloupu

Mariánský sloup tyčící se do výšky 13,25 m uprostřed náměstí Krále Vladislava ve Velvarech je dílem hned několika autorů: sochařů Františka Tollingera, jeho syna Matěje Tollingera a kameníka Antonína Falkeho. Materiálem pro jeho výrobu se stal pískovec z nedalekých Miletic.

A proč vlastně na velvarkém rynku sloup stojí? Jedná se o reakci na morovou nákazu, která město postihla v roce 1713. Matka nebes Panna Marie představuje ochranu před pohromami a nemocemi. V roce 1716 podal návrh na jeho zhotovení primátor Rudolf Kavika z Birkentálu. V témže roce se z místa, kde dnes sloup stojí, daly odstranit masné krámy pro účely výstavby sousoší a zadaly se práce litoměřickým sochařům Františku Tollingerovi a Antonínu Falkemu. Ti nejprve zhotovili modelleto (v tomto případě model sloupu), jež bylo údajně 150 cm vysoké a jehož soklová část je dodnes vystavena ve velvarském muzeu.

Roku 1717 započaly stavební a kamenické práce. Bohužel v následujícím roce sochař František Tollinger umírá. Práci po něm údajně dokončuje jeho syn Matěj Tollinger spolu s Antonínem Falkem roku 1719. V dalších letech až po současnost bylo sousoší mnohokrát restuarováno, natřeno, proběhla i úprava okolí sloupu, apod.

 

 

Stránka

  • 1

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Stránka

  • 1